Začal vodvírat vrata, začal se do nich vopírat, přišli bratří ale vrata nemohli nikterakž votevřít tak že Honzíček povídá nic plátno bratří, já tu zůstanu.

Jeho bratří se násilně rozlobili, ať zkusí. Šli pryč.

Nechrne bratry jít světem.

Honzíček, nebylo mu nic smutno, honil vovce ale ty se nedaly chytit; tak že utek ten den jako voda a povídá, musim do zámku. Přišel do toho večeřadla a tu spatří pro jednoho večeři. Povídá co prej je mi, vostanu tady. Tak se najed a napil, sebral se a šel do ložnice a tam jedna postel vodestlaná. Nedotkl se žádný jiný. Zdálo se mu, jak к němu přídě panna a povídá: „Honzíčku, Honzíčku, zůstal si v żakietom zámku, ty nevíš jáká túra na tebe čeká, ty nevíš, že v tomto zámku straší: Dyž ale budeš poslouchat mě, dobře to s tebou bude dopadat. Po tři noci budeš mít velikou túru, první noc přídou sem tvoji bratři, budou tě lákat, ty nesmíš s nima jít; budeš mít na stole karty a ty musíš hrát s těma kartama jakobyste hráli 3 a nesmíš se vohlížet ani v pravo ani v levo. Ačkoli to tvoje bratří nebudou, ale budou tě nutit, ale ty musíš hledět svého. Vydržíš-li, budeš šťastnej, vohlídneš-li se, běda s tebou a přídeš na 4 kusy к roztrhání!"

Tu se Honzíček ulekl a takřka že se probudil. Do rána nemoh usnout." Ráno vstal a zase měl přichystáno, umyl se, ustrojil, šel do večeřadla, přídě tam a tam měl zas přichystáno. Najed se a napil, sebral se a šel prohlížet zámek. Dyž prohlíd všecky pokoje, sebral se a šel zas clo toho večeřadla a skutečně byl zas prichystanej voběd.

Skutečně dyž se navobědval povídá, musím se podívat aspoň na ty vovce. Vovce před nim skákaly, tak že mu den utek jako voda a přišla noc a von přišel do večeřadla. Na stole ležely karty a na třech hromádkách peníze. Honzíček si sed za stůl zádama ke zdi. Vzal karty, začal míchat a rozdávat. Ačkoli moc kartám nerozuměl, tak seděl a tak chvíle utíkaly čili hodiny, že si nepomyslel a už tady bylo n hodin.

Tu najednou takovej vítr se strh, že to hvízdalo, hučelo po celom zámku. Po tomto vítru tu takovým velikým šramotem, takovou hromovskou ránou uhodilo do toho zámku, že všecky vokna se třásly a dvéře se třásly. Tu najednou se rozlítl у dveře a tu se vobjeví ve dveřích černá panna, celá černá. Tu najednou Honzíček dyž slyšel tyto rány, chytil karty a řek, sejmi a začal hrát těma kartama ode dveří černá panna povídá, Honzíčku bratříčku koukni, tatínek nás sem poslal. Dyž začali tak plakat, zdálo se mu, že to 7 bratrů, tak že Honzíček neustále si myslil na ten sen: bereš to, já to beru a hrál jako se dvouma jinejma. Tyto bratří pořád plakali, ale Honzíček neustále hrál, tak že to trvalo celou hodinu. Tu teprve uhodilo na zámku 12 hodin, tak zase s praskotem dvéře se zavřely a dvéře bouchly a světlo zhaslo, že zůstal sám jediný v tejto cimře po tmě.

Povídá: ,,Co to? Todle skutečně, je něco divného." Po Honzíčkovi šla hrůza, opřel si záda o zed a usnul. Ráno se probudil, sebral se a šel, dvéře zavřený, vokna zavřený. Povídá, dybych byl raději šel s bratrama. Sebral se a šel do zahrady a díval se na ty vovce; jedna měla bílej pásek na krku.

Druhý večer. Zas přichystáno jídlo. Tu se přiblížila ta chvíle. Horší to bylo. Uhodil vítr a po ňáký chvíli rozlítly se dveře. Vešla černá panna po pás bílá. Jen tak mrk na ni, tu se mu zdálo, že přišel otec. „Honzíčku, co sem se tě nahledal, naplakal. Poj se mnou domu, nedostává se jim houslista,'' ale Honzíček hrál karty. Otec povídá, poj a už se chtěl vohlídnout. Hrál karty. Světlo nezhaslo. Tak i po třetí večer přišla matka. Držel se statečně toho sna.