Štvrtej večír seděl zas ve večeřadle. A tu zas jako dyž se zámek sype. Tu před něj předstoupili 6 postav co kostlivci a povídají. ,,Proč ty ses opovážil sem vcházet a nás tady znepokojovat? Tento zámek je navždy prokletej. My musíme tady bejt a živou duši nesmíme spatřit. Dnes budeš o krk kratší a na 4 kusy roztrhanej."

A tu se zdálo, že ho chtějí roztrhat, až se strachoval. Vomdlel. Pad na lavici. Ráno se probudil, slunce svítilo do toho večeřadla. Sebral se a šel do sálu, co líhal. Lehnul si a přemýšlel. Přídě a tu spatří všech 7 vovcí bílejch jako křída. Přiblížil se večír a šel zpátky do večeřadla, ale peníze a karty nebyly, jen housle s taškou a noty.

Hrál líbezný písně, takový výzvuky, že se to po zámku rozlíhalo. A skutečně dyž přišla li. hod., tu už ne s praskotem ale v tichosti se dveře otevřely, přišla bílá panna a povídá: „Pudeš se mnou, dyž si zůstal v zámku musíš bejt sluhou." Chytila ho za rameno jako jakejsi silnej chlap. Škubal sebou ale nemohl se vytrhnout. Vedla ho z pokoje do druhého, až se dostali do pokoje na zámku. V jednom koutě povídá, zde vodval tento poklop! Vod-valil, spatřil chodbu do sklepení. Povídá, pojd za mnou. Musil jít za ní. Táhla ho po schodech dolu.

Počítal schody, napočítal jich dvápadesát. Přišli k železnejm dveřím a Honzíček viděl, že je zle. Prosil, plakal, nic plátno. Honzíček votevřel dvéře a tu jakejsi zápach na něj vyrazil. Bílá panna vytáhla světlo a povídá: „Tady budeš mít velikou práci." V jednom koutě spatřil samý lebky, hlavy, v druhom samý ruce, ve třetím nohy, ve štvrtom těla. Povídá, to musíš všecko vodklidit. Přivedla ho do jednoho sklepení a tu spatřil 4 rakve a tam 4 mrtvoly.

Tyto štyry mrtvoly musíš vynést na hradní hřbitov a dát pochovat, jak se sluší a patří. Všecky těla musíš dát к sobě. Tenkrát budeš mít pokoj. Povídá, to néni všecko, musíš jít se mnou. Šel a spatřil na jednej hromadě samý zlatý věci, že ani neviděl. Zlato, stříbro, měď. Dyž mrtvoly vodklidíš všecko mění bude tvoje ale to musíš vykonat v tej denku".

Dyž mu to vypověděla, zůstal sám jedinej v tej krytbě. Byl ve mdlobách, zpamatoval se a povídá. (Schází.) *) Skutečně našel dvéře a vyšel a usnul. Zdálo se mu jak přídě bílá panna a povídá jemu: „Honzíčku, neodkládej s ťim, dyž to vykonáš, staneš se králem tohoto zámku. Štyry rakve, to je otec, matka, dědababička. Náš otec vraždil, kdo na zámek přišel, každého zavraždil."

Probudil se, nespatřil na nádvoří vovci. Naříkal. Povídá snad skutečně duch pravdu mluvil.

Druhej den vykopal šachtu, našel si plachtu vzal jednu hlavu, tělo, ruce, nohy. Trvalo mu to tři dni byl utrmácenej, mokrej jako hnůj; tej ď mu zbejvaly jen štyry rakve. Vynes je ven a každou extra zakopal takřka jak se řiká, jako dyž zakopá zvíře, ale při tom se mu nic nedílo.

Dyž šestý den nastal, tak tady Honzíček sedí ve svý komnatě a tu vstoupilo šest krásných princezen к Honzíčkovi. Zůstal na ně koukat, ani vočima nehnul.

„Zdráv buď Honzíčku, děkujeme, žes nás vysvobodil z toho prokletého zámku. Všecky poklady sou tvoje. Z nás ze všech šesti si vyber jednu za manželku!" Honzíček byl jako ve vidění. „Žádná se mi nelíbí, nežli tale nej-mladší a tu si vezmu za manželku. „Klekla před něj, děkovala mu za vysvobození: „Já se menujú krásná Andělína."