Vzala ho za ruku a vedia ho do zámku, všichni ho vítali a za krále pozdravovali.

Myslel na své bratry, ale nesmel to vyjádřit. Poněvadž takřka se zdálo, že se za to stydí, že je chudej, ačkoli dneska byl nej větším boháčem na celém okršleku (sic) jeho.

Tej utekly 4 roky a náš Honzíček požil veselej ch radostí mimo domov.

Bratři chodili, ale už jim to tak nešlo bez Honzíčka, poněvač Honzíček jim tvrdil muziku na housle. Chodili rok a vrátili se к otci. Jedného dne zavítali 5 hochů do Ziželic a tu bylo vítání křiku „Hoši už dou, naší šumaři dou domu."

Otec stařičkej seděl u stolu. Přišli jaksi nesměle, protože otec Honzíčka mel nejrači. Přišla matka, plakala. „Honzíček je nejmladší, a je maličkej a vy ste ho nechali. Tady začali otec a matka naříkat, ale co bylo všecko platný Honzíček doma nebyl, tak si můžeme pomyslet, že celá vesnice jako dyž na buben uhodí, to věděla, že ho nechali ve světě.

Utek tej den, otec a matka plakali, za půl roku šli hoši zas clo světa. Dostali se zas do toho zámku. Dežto tenkrát byl učazenej, dyž tam přišli viděli, že je bílej.

Sebrali se, dyž přišli před bránu, vrátnej jim voclevřel, vešli do nádvoří sestavěli se, spustili a hráli. Kouknou na bránu a tu spatřeji, že je na koberci vykloněnej jakási muská osoba. Dávali počesnost, sundali klobouky a tady skutečně poznali, že to král. Sebrali ištrmenty a spustili eště jednu. Přišel komornej, že se nechá majestát král poroučet, že mají jít nahoru. Přišli, posadili se, přinesený jim bylo víno. Povídá (král): „Páni hudebníci jakvidim podle všeho ste šumaři!" Hráli, povídá' „Hoši se mi zdá, že nemáte všecky inštrmenty." „Ach majestát králi všech pět je nás jedného oce. Ačkoli nás bylo šest, měli sme bratra a ten snad už je mrtvěj.. Ten byl vyučenej na housle."

Král ale, po ňom šla hrůza a. takřka litost. Chtěl se jim prohlásit, ale nechtěl a povídá: „Proč ste ho tam nechávali? To ste byli falešný pro něj, — ačkoli nebyli, proč von tam zůstával. Já bych vás prosil, dybyste tady pobyli chvíli, já sem toho milovník." Kázal aby jim přinesli pití a jídlo, a kázal, aby mu přinesli housle. Měl nový. Tak tady spustili a začali hrát. Hoši na něj koukali, červenali se, ale nepoznali ho, neboť měl jinou podobu. Hráli a mysleli si, že by jim se to hermovalo do hromady. Dyby tak chtěl s námi, to bysme vydělali. Třetí den Honzíček řek: Máte oce a matku živou? 4. den převlík se do svejch šatů muzikanckejch tašku a noty vzal. Komornej'řek: Jesli pak byste poznali bratra Honzíčka? Padnul jim do náručí a prosil aby mu vodpustili. Přišlo 5 princezen. Zde máte princezny, kerý sem vysvobodil na tomto zámku, vyberte si každej jednu a dostanete každej něco peněz, tak že nemusíte chodit světem. Každej si vybral jednu princeznu a zároveň všech 5 bratru strojilo kopulaci. Honzíček řek: Nic plátno musíte ty Josefe a Bedřichu dojet se mnou pro naše rodiče. A skutečně vypravil 3 kočáry sám Honzíček sed na jeden kočár. (Setkání s rodiči.) Tak že se to po celý vesnici hned rozkřiklo, všichni se sběhli. Nechal jim tam peníze, aby postavili ňákou kapli. Jeli na hrad, všichni je vítali. Bratři jeho si koupili nějaký majetky, nějaký zámečky, poněvač dostali strašnou sumu peněz. Honzíček zůstal na hradě. Otec byl živ do 84 let a ve štyryaosmdesáti zemřel, matka po dvou rokách za nim, tak že Honzíček zůstal na hradě a snad po svou dobu eště tam žije.*)