str. 289
slova Čech od četi t. j. pocíti nebo k jinému výkladu slova toho od čekati (Cechové jsou mu ti, kteří počali stěhování Slovanů na západ, rsp. pro svoji nedočkavost prví se stěhovali). Ale „jméno Čech není asi jediné, které poukazuje na starodávnost anticipační povahy naši . . . Ještě jedno dávné jméno tu svědčí: Přemysl. Přemysl značí toho, kdo myslí napřed . . . Přemyslem mezi Čechy byl nejspíše ten, kdo nad nimi vynikal větším rozvojem téže vlastnosti národní, kterou vynikali zase oni." A málem nepohrdne dr. Chalupný ani dokladem geografickým pro národní povahu českou: „Oblast národa českoslovanského od Poohří až do jižních Uher podobá se českému slovu, jehož přízvuk, Praha, je na počátku. Nevím, má-li tato shoda hlubší význam, ale zajímavá'j est." К filologickým dokladům a vývodům vyhledává dr. Chalupný dodatečné doklady z historie (včasné přijetí křesťanství, iniciativa reformační) i z našich dnů (náběhy hospodářské, na nichž nevytrváme). Zdá se tu, jakoby sám autor cítil, že nestačí jedině z povahy jazyka usuzovati na povahu národa: Vždyť sám uvádí, že povaha národa dochází výrazu v myšlení, cítění i jednání, ve všem, čím národ žije a život svůj samostatně projevuje (jazyk, zvyky, zaměstnání, kroje, umění, náboženství, mravní zásady, politické a právní zřízení). Omeziti se při tom na jedinou složku národního života pro stanovení a výklad národní povahy, je ovšem postup, který nedostačuje, a neobhájí tento postup ani jakési ohrazení předem proti námitce jednostrannosti, jež autor uvádí: „Protože povaha národní proráží v každé složce, dostačí pozorovati některou hlavní složku podrobně a ostatní pak celkově s ní srovnat а к ní přiřadit." A nestačí tím spíše, že právě tohoto srovnání a přiřazení v práci dra Chalupného není. A tak zůstává knížka jeho jen náběhem, rozhodně zajímavým, ale dosti neobsáhlým, ukázati, pokud a jak se národní povaha česká jeví v jazyku. A v tomto směru pozornosti zasluhuje. A. Žalud.
Poznámka. Dr. Felix Koneczny promluvil o knížce dra Chalupného obšírněji v měsíčníku „Šwiat Słowiański" č. 32—33 (sv. IL), str. 110—124. Sdělil tu ve výtahu hlavní vývody a myšlenky našeho autora a připojil některé poznámky, vesměs takřka případné. Polský kritik připouští, že knížka dra Chalupného nad míru je zajímavá, že jí nelze upříti rázu vědeckého, že do úvah o karakteru národů přináší nový příspěvek, pozorování, že se karakter národa může projeviti v prízvuku. Koneczny připouští, že v českém karakteru jest jistý sklon к „impetyczności". Ale to jest všecko. Plným právem ovšem polský kritik popírá, že by přízvuk musel býti projevem karakteru národního. Horní lužičtina dodáváme, má také přízvuk na první slabice, taktéž slovenština, jak má také maďarština. Či následuje něco pro polský charakter a pro karakter oněch pohraničních kmenů československých, jakož i pohraničních kmenů maloruských, že se v jich jazyce ustálil přízvuk na předposlední slabice? Kdyby dr. Chalupný měl vzdělání linguistické, byl poněkud hloub obeznámen se slovanskou akcentologií, nebyl by se zajisté pustil do takového rozumování. Polský kritik poznamenává к vývodům dra Chalupného z volného slovosledu v češtině, že jest v polštině ještě volnější, a přece jest Polska klassickou zemí tradice mezi Slovany, kdežto u Čechů má býti svědectvím nedostatku tradice. Francouzský slovosled ustálil se vlastně tenkrát tak pevně, když se tam lámaly veškeré tradice. Karakter národní závisí především na jeho poměrech společenských, hlavně hospodářských, připomíná dr. Koneczny. Proti českému autoru akcentuje polský kritik, že se Poláci vždycky budou obdivovati české vytrvalosti, jako příznačné
|
|
