str. 290
ctnosti české; ba že česká vytrvalost sahá tak daleko, že přechází nejednou у umíněnost. Praví-li dr. Chalupný na jiném místě, ,,u nás nic nevydrží v delším, pokojném vývoji", přiznává dr. Koneczny, že může míti v tom pravdu, ale příčiny toho shledává jinde. „Češi pracujíce s největší, vždycky obdivuhodnou vytrvalostí к jistému cíli, činí to přece způsobem, že sami vyvolávají poměry, ničící jich úmysly." A to prý pochází zvláště z nedostatků ve formálním vychování české inteligence. Výklad jména Čech, který p. Chalupný ještě přijal dokonce clo svých výkladů, jest přirozeně zastaralý. jpa
Firbas Oskar: Anthropogeographische Probleme aus dem Viertel unterm Manhartsberge in Niederösterreich, 1907. M. 8—.
Kniha, jejíž obsah i ocenění podávám, vyšla jako pátý sešit XVI. sv znamenité sbírky: „Forschungen zur Deutschen Landes- und Volkskunde," vydávané prof. A. Kirchhof fem. Předmětem práce, jak titul praví, jest jeden ze čtyř starých okresů dolnorakouských, „čtvrt pod Manhartem", zvaná též „vinnou". Ohraničení je dosti přirozené: na jih Dunaj, východ a sever zemská hranice, na západ celkem svahy Manhartu. Jestliže již krajina má něco individuálního, je to mnohem určitější při studiu lidu, jenž ve svém karakteru má řadu vlastností od ostatního obyvatelstva odlišných. A vyhledati všechny rozdíly a vysvětliti je jest účelem knihy Firba-sovy. Při takovýchto problémech byla obyčejně historie prvním a hlavním argumentem. Autor však postupuje metodou novou, jak praví „geografickou": vychází od přítomnosti, snaží se podati úplný obraz současný, a ana-lysí jeho dospívá k hypotesám, jež teprve dodatečně kontroluje zprávami historickými. Postupu tomu nelze upříti originálnosti; také vyčerpává likol mnohem úplněji, než bývá zvykem, škoda jen, že pro nedostatek přípravných prací nemůže se plně rozvinouti. Autor je namnoze nucen sám si přípravovati půdu sbíráním materiálu širšího rozsahu, a tak skoro každá kapitola má nejdříve část všeobecnou, a pak speciální, kde výsledky předešlé jsou aplikovány na Dolní Rakousy. Tato metodičnost a okolnost, že problém dotýká se našich hranic, je mi dostatečným důvodem, abych promluvil o ní obšírněji.
Prvé tři kapitoly jsou jaksi úvodem. Pahorkatá krajina severní části čtvrti manhartské nelákala cizince к výboji, ale nebyla také tak chudá, aby vyháněla usazené obyvatelstvo; teplé podnebí způsobilo, že někde udržel se primitivní způsob stavby z nepálených cihel, pěstování vína vtisklo lidu určitý temperament a má vliv na sociální poměry. Obsáhlá stať je věnována typu. Třeba není ještě možno podati úplnou charakteristiku, přec vysvítá tu řada zajímavostí. Z Bavor přes Horní Rakousy táhne se podél Dunaje a rovnoběžně s Alpami pruh, v němž světlý typ má procento velmi malé (17—19). Severněji a jižněji blondnosti přibývá, ale nikde nedosahuje takové intensity jako v našem kraji při hranicích moravských (vesměs přes 24%, typ hnědý pod 21%). Poněvadž hnědý typ je známkou silného míšení, můžeme vysuzovati, že na severu Dolních Rakous nastal styk dvou ras později než na Dunaji, a že světlý typ měl převahu. Vezmeme-li dále v úvahu dle tabulek odvodních průměrnou výšku těla, je na severu Manhart. okresu větší než v ostatních Dolních Rakousích (1-674 m- — 1-646 m.). Je tedy tento kraj osazen obyvatelstvem značně světlým a vysokým, což odpovídá, dle přesvědčení autorova, starogermánskému charakteru. Méně ověřeny jsou udaje o indexu lebečném; je to jen domněnka spisovatelova, že nej častější
|
|
