zajisté začasté náš živý odpor, ale vykládá předmět tak všestranně a hluboce, každý jednotlivý v lidových pohádkách vystupující motiv probírá do nej-menších detailů, tak že má právo, aby také zásadní odpůrce bedlivě probíral a zkoumal jeho vývody.

„Pohádky jeví nám nejprvotnější útvar literatury, nepsanou poesií prvotního člověka, primitivního lidu ve všech částech světa. Ukazují nám poesii v jejím dětství; pokusy prvotních lidí, divokých kmenů odívati své dojmy o vesmíru, své názory a představy, své zvyky a způsoby životní v šat pohádkový, ve formu povídky." — S toho stanoviska klade spis. i vznik pohádek vypravovaných u evropských národů clo dob pradávných, kdy tito národové sami ještě žili v stavu divošském. Uznává zajisté, že tyto prastaré povídky se modifikovaly, přepracovaly pod vlivem různých kulturních stadií, jimiž tito národové prošli, že к povídkám zděděným od pradávných divošských předků přistupovaly časem povídky vytvořené za pozdějších různých kulturnějších poměrů a pokládá to právě za úkol vědy, rozlišovati různé tyto vrstvy v tradicích, dochovaných po naše dny ústní tradicí a zachovaných v starověkých, středověkých a pozdějších zápisech. Připomíná, také, že z literatur zvláště východních pronikly některé povídky do lidu a stanuly pak v jedné řadě vedle dávného zděděného materiálu. Také tytá povídk}' se pak měnily a prepracovával y. Spis. připomíná stručně známou povídku o Aladdinově lampě a některé její přeměny. Ovšem dodává, že by se mělo vždy míti na paměti, že literární povídky „musely míti povždy ústní paralely v Evropě" a že na východě byly tyto povídky čerpány z ústní tradice, a že tam byly dědictvím dávných věků. Než netřeba to všude a. veskrze předpokládati. Oblíbené fabliaux orientálního původu rozšířily se také velice a těšily se z velké obliby v širokých massách, aniž právě podobné látky domácí byly známé.

Sledovati celé látky v jich vývoji, srovnávati různé verse určitých látek, roztřidovati je dle stupně vývojového, dle stadií příbuzenských, pícliti se po jich původu, to vše nepokládá spis. za úkol své knihy. Než vybírá z pohádek lidových jen jisté určité motivy, prvky, ovšem namnoze základní, a k tomu nadpřirozené prvky, motivy „the more irrational incidents of folk-tales", a tyto vykládá ve své knize, jak výslovně praví, metodou školy t. ř. antropologické (str. 15). Ukazuje, že četné „neobvyklé příhody" (unusual incidents) možno vykládati jen z názorů a zvyků dávnověkých, jak se dosud nalézají u plemen divošských.

Tak vykládá spis. v 2. kap. (16—51) mimo jiné, že jsou v našich pohádkách králové tak blízcí svému lidu, vedou tak prostičký život, tím, že-jsou to vlastně drobní pohlaváři dávnověcí; ukazuje sledy dávnověkých zvyků svatebních v tom na př., že ženichovi se ukládá poznávati nevěstu, z řady děvčat na první pohled stejných (20, 25); v pohádkách, kde se má uhodnouti jméno jisté bytosti nadpřirozené, shledává „Name-Tabu", představu, že jméno jest součástí dotyčné osobnosti (29). V 3. kap. (52—79) zkoumá spis. původ názoru o vodě oživující, o vodě sílící, který jest tak hojný v pohádkách všech dob a všech národů. Ve 4. kap. (80—117) probrány různé motivy pohádkové o obnovení života v mrtvém neb rozkousko-vaném těle, trávy oživující, vykládá shodu v názorech o upírech mezi Slovany a Kelty (104), o kostech zpívajících. V 5. kap. názory o odlučitelnosti duše (str. 118—148): duše jest kdesi skryta a člověk jest nesmrtelný, pokud jest tento úkryt bezpečně zachováván; tu také probírají se různá znamení věštící smrt rekovu (krvácející nůž a j.). Předmětem 6. kap. (str. 149—187) jsou meta-