patrně naše povídky kanibalistické. Obrové-lidožrouti, cyklopi, rakšasové jsou personifikací kanibalních kmenů nižší civilisace, s rysy zvětšenými strachem a hrůzou. Hrůza vznikla méně z faktu kanibalismu než spíše z toho, že oběti bjdy uloupeny od mužů jiného kmene neb plemene. Často kradly se ženy a děti, skutečné útěky toho druhu, jak se v pohádkách vypravuje, případně se dály; a loupežník kanibalistický mohl býti často tak oklamán a obelstěn, jak se vypravuje. Skutečně, málo příhod v našich pohádkách má větší pravděpodobnost než tyto episody kanibalistické. Povídky o lido-žroutských čarodějnicích mají podle výkladu spis.-ova jiný původ. Jsou totiž temnou vzpomínkou z dob, kdy se v Evropě od kněžek země-bohyně prováděl obřadný kanibalism. Vzpomínky toho dochovaly se v středověkém a pozdějším ještě mučení čarodějnic, když falešné přiznání kanibalismu se z nich vynucovalo. To byly přímé potomkyně pohanských kněžek z dobjr, kdy žena zaujímala vysoké místo v kultuře své doby, a lidská oběť i obřadm' kanibalism vysoce byly ceněny. Se zavedením křesťanství stala se kněžka čarodějnicí a byla obviňována z toho, že kradla děti, aby je pojídala při strašidelných hodech. Tak bohyně sama sklesla v demona a spis. ovšem zcela chybně vykládá, že „ruská baba-jaga je zkažený přežitek jihoněmecké bohyně „Beretha", „která se rovněž považuje za hroznou čarodějnici ve své vlasti" (303). Jest ještě jeden typ těchto kanibalistických povídek: ty obsahují příklady zvráceného vkusu členů kmene, který se již byl vzdal toho lidožroutského zvyku. Sem počítá povídky o poslední dceři, která požírá celou rodinu (Аеанасьевъ Рус. нар. ск.3 I. č. 50, Národ. Sb. VI., 21S č. 14), pohádku o nelidské matce, pekoucí vlastní dítě pro manžela a j. V 11. a 12. kap. (306—349) seskupeny jsou pohádky, ve kterých zachovaly se sledy vlády „tabu" v životě náboženském a sociálním. Sem patří látky o Modrovousu čili zapovězeném pokoji, látky to různé, jako na př. o divokém muži chyceném v kleci a propuštěném od kralevice. Tyto povídky mají dle výkladu spis-ova svůj vznik ve skutečném tabu rázu náboženského, platném jednak pro muže jednak pro ženy; obyčejně měl význam sexuální; ženy nesměly viděti náboženské obřady mužů, i naopak nesměli mužové pozorovati náboženské obřady žen (str. 316 sl.). V pohádce „Márinko, byla's vpokoji?" (Dobšinsk}', Slov. pov. I., 8sl. č. 1. Národop. Sb. VI., 224 č. 63, VIII., 215 č. 30) spatřuje zjevný sled: Panna Maria, která děvčeti zapovídá přístup clo pokoje, zastupuje „nepochybně" někdejší pohanskou bohyni, a pokoj, kterýž nesmí dívka otvírati, jest zapovězená jí svatyně (str. 319). V jiných povídkách, jako o Modrovousu, Loupež-níku-ženichu není ovšem nic náboženského, ale. dle výkladu spis-ova vděčí původ svůj důvtipu tvůrce těchto povídek, který pracoval s materiály té doby existujícími v době, kdy náboženské tabu bylo již zapomenuto aneb vyžadovalo výkladu (323). Podrobněji pak obírá se látkou Amor a Psyche (325 sl.). Všecky „tabu-íormulae", které jsou podkladem povídek toho druhu, vznikly ze skutečného zvyku, a v povídkách ukázalo se, co se patrně mohlo stati aneb skutečně se dálo rušením tabu. Spis. myslí, že také mnohé divošské povídky neměly kdysi jiný ráz než moralistický, tak jako mravoučné příklady vypravované od kazatelů. I v pohádkách náležejících do toho kruhu shledávají se různé stupně vývojové, sledy různých stadií kulturních; jsou i povídky vzniklé v dobách, kdy se sotva dochovaly temné vzpomínky tohoto zvyku.

V 13. kap. (350—381) probral spis. pohádky, ve kterých hraje hlavní úlohy nejmladší syn (po případě dcera). To jest ovšem velká řada různých a různorodých pohádek, mezi kterými není žádného užšího genetického svazku.