úvodní motiv různých látek. Základem jeho jest dle výkladu spis-ova jakási prvotní povídka aneb mýtus o stycích mezi zemí a krajem nadoblačným, nebem, mezi jich obyvateli, o možnosti pronikati do toho kraje nadzemského. Původ svůj mají ve schopnosti lidské tvořiti myty. „Proč tázal se prvotní lověk, jak se táže dítě i vědec, a člověk chtěl vždy věděti příčinu věcí." A to zvláště o stycích těchto dvou světů, zemského a onoho předpokládaného nad naší zemí vysvětluje se opětně příklady z tradic kmenů divošských. Tu se spis. nejvíce dotýká školy mytologické a jich výkladů.

Po těchto rozborech jednotlivých základních prvků, motivů našich pohádek pustil se spis. do řešení hlavních a nej důležitějších, otázek o původu a stěhování, přejímání pohádek (kap. 17. str. 450—483). Povídky třídí také náš autor v pověsti („sagas") a báchorky („märchen", angl. spis. použil něm. toho slova), ale připouští, že se nedají přesně a veskrze rozlišovati: co v jednom kraji jest „saga", může v jiném kraji se vyskytovati jako „märchen". Možná, že „märchen" jest pokažená forma „ságy"; ale též „saga" může býti zcela „märchen" vůči osobám, jichž určitá jména byla dána. Nyní můžeme ztěží tvrditi, co z nich jest původnější, není ani příčiny předpokládati, že nebyly obě tyto formy lidové povídky vytvořeny každá zvláště. Podle většiny sbírek lidových povídek divošských mohlo by se ovšem souditi, že prvotnější povídky měly více méně formu ságy. řůvodní povídky lidové měly poněkud jiný ličel než pouhou zábavu. V nich byly vyjádřeny tradice, názory, ideje a zvyky člověka na prvotnějším stupni civilisace. Později teprve nabyly povídky účelu baviti, rozveselovati aneb postrašovati unesené poslucháčstvo. Všecko, co se vypravovalo, mělo za účel podati mytický výklad jistých př.rodních zjevů, různých zvláštností zvířecích, proč zajíc má kratičký ocásek a j. Lidové povídky jsou v úzkém svazku s mytem, ovšem ne v tom, jak to vykládali Max Müller a jeho stoupenci. V řadě pohádek byli bohové, mytické bytosti, přeměněni v obry, čarodějnice, víly, a v paměti mlhavě zachované zvyky dávného náboženského kultu poskytovaly pozdějšímu tvůrci povídek látku. Pan Macculloch dotýká se dále ještě otázky o stěhování a přejímání pohádek. Vyslovuje se přirozeně proti mínění, že by všecky evropské povídky byl}' přešly z literárních pramenů orientálních, zvláště indických, buddhistických. Obrací se zvláště proti Cosquinovi a ovšem nikterak ho nepřesvědčuje ani velká řada indických paralel, které uvozuje znamenitý francouzský učenec ve velkolepém svém díle. Právem zajisté ozývá se proti tomu, že by metamorfose, motiv o vděčných zvířatech, o sňatcích se zvířaty byly bývaly z Indie přejaty. Vše to jest obecným vlastnictvím lidstva. Rozeznává ovšem zcela správně všeobecnost prvků pohádkových od pohádek celistvých. Než i tu vytýká, že také pro tvoření pohádek dlužno předpokládati různá centra. Přejímání, stěhování pohádek dálo se od dob předhistorických, „To však nevylučuje možnost, že povídky s podobnými motivy, dokonce podobnou řadou motivů nemohly býti vynalezeny nezávisle v různých krajích", připomíná ještě spis. (454), tuším, již méně správně. Snaží se pak šíře odůvodňovati tuto myšlenku. — Nejstarší povídky byly krátké, skládaly se nejspíše z jednoho, dvou motivů. Obtížnější stává se otázka, kdy se začaly tvořiti povídky složitější, než i tu myslí spis., že se na různých místech skládaly, sestavovaly motivy stejnoměrně v povídky. Srovnává divošské povídky s podobnými evropskými a probírá jich spojitost. Podle větší menší podobnosti dělí je ve dvě skupiny (458 sl.): u první obsahující méně blízké povídky připouští, že nic „nezakazuje" domněnku, že z podobných nezávislých prvků povídkových všude se vyskytujících mohly se