vývod o původu moravských Valachův: Proti Miklosichovi, jenž považoval Valachy za míšence rumunsko-slovanské, přišlé do Moravy cestou přes Slezsko — patrně územím maloruským a polským, vyslovuje prof. Pastrnek ve shodě s ruským prof. T. Florinským (Izv. V., 1900) mínění, že na M 0-ravu nepronikli již původní rumunští Valaši, nýbrž dostali se prostředím (malo-)ruským nejdále na uherské Slovensko, kde byli úplně poslovenštěni a zachovali jen svou původní ovčáckou terminologii. Zajímavý je tu výklad názvu „Valach". Původní tvar „Vlach" přetvořil se působením rus. výslovnosti ve „Voloch", jenž dosud zachován v polštině „Voloch", kdežto na území slovensko-slezsko-moravském — tak vykládá prof. Pastrnek — nejspíše působením něm. jazyka nabyl vrchu tvar v samohláskách pozměněný (něm. „Vallachen", s я za otevřené slov. o a U za I), totiž tvar „V a ł a c h". A právě tento plnohlasý tvar „Valach" přivedl prof. Pastrnka к předpokládání ruského prostředí. — Měli bychom tedy v moravských Valaších pomoravštěné přistěhovalce z uher. Slovenska, kteří svůj původní rumunský ráz dávno ztratili a asimilovali se prostředí novému. Hypotesa nová, velmi smělá, ale též velmi pravděpodobná, jak z uvedených dokladů vysvítá.

*

Druhá rozprava jedná o osadnících jihouherských ve stolici Báč-Bod-rožské, hlavně v obcích Kerestúru a Kocuře, kteří přistěhovali se tam asi před 150 lety ze středu národa uhersko-ruského. Prof. Pastrnek rozbírá otázku těchto Rusínů jazyka slovenského s hlediska jazykovědeckého a označuje jejich nářečí souhlasně s prof. AI. Sobolevským za uhersko-slovenské proti mínění sekretáře Nauk. Tov. im. Ševč. p. Vlad. Hnaťuka, jenž prohlásil ve svých rozpravách (hlavně v črtě „Словаки чи Русини ?" 1901), že osadníci Kerestúrsko-Kocurští jsou Rusíni nejen po národnosti ale i po řeči. Prof. Pastrnek v citované rozpravě znovu shrnuje a doplňuje své vývody z r. 1898 (L. Fil. srv. též Národopis. Sborn. III. 60 sl. VIL, 216) a na základě rozboru jazykového označuje osadníky ty za příslušníky východního nářečí uherskoslovenského, totiž spišsko-šaryšsko-zemplinského. Mínění to jest zajisté úplně správné a zůstane v trvalé platnosti. Jsou zde sice znatelný vlivy živlů jiných, hlavně maloruských i srbochorvátskych (srv. můj referát v L. Fil. 1907. Str. 309—312), ale v podstatě osadníci tito co do jazyka zůstávají příslušníky nářečí uherskoslovenského. Ovšem, co se národnosti týče, nutno je počítati k Rusínům. Tomu nasvědčuje jejich kroj, způsob života, uniatská víra, jejich zvyky a obyčeje i j. znaky. Jsou to tedy poslovenštělí Rusíni, kteří si zachovali dosud svůj lidový typ právě jako moravští Valaši na konci 18. a zač. 19. století.

*

Ant. Havlík: Boj s drakem v Brněnské legendě o sv. Jiří. Zvi. ot. z Čas. Musea král. Českého LXXXI., str. 20.

Práce zajímavá jako příspěvek k hlubšímu ocenění naší lidové poesie a důležitá svou přísnou a přesnou formou metodologickou. Prof. Havlík konstatuje překvapující shodu stčes. legendy o sv. Jiří s písní o sv. Jiří v Suši-lově sbírce Moravských národních písní. Srovnává mimo to ještě píseň Tomašíkova sborníku z r. 1632, lužickosrbské varianty, dokonce i ruské epické písně o sv. Jiří, jakožto ovšem staré texty latinské i řecký. Přichází