рак k vývodu, že moravská píseň jest nejen úplnější než báseň stčeská, než i slovněji přiléhá k původní předloze, a že jest původu velmi starého, ovšem původu vlastně umělého, že možno v ní shledávati zbytky jedné a téže skladby staročeské, nám v původní podobě nedochované, na které se zakládá též staročeská báseň. Pozoruhodno pak jest nanejvýše, že zlidovělá píseň moravská zachovala původní knižní znění po několik století lépe v tradici ústní, než stčes. báseň XIV. stol. Mimo to ukazuje se závislost německé písně o šv. Jiří z Kravařska na moravské, a jich souvislost s lužickosrbskými versemi, která ovšem při faktické odloučenosti Lužičanů od Moravy (písně byly zapsány u Příbora a ve Slezsku u Opavy, v Pusté Polomi a Hostících), jest velmi podivná. Bohužel vloudily se některé rušivé chyby tiskové do textu stčes., mělo býti „tu král zjěvi к svému súdu" nikoliv „lidu" (v. 89). jak ukazuje též latinská předloha, a „kotly, s í r u, smolu" nikoliv „sílu" (v. 92).

*

J. R. Bunker, Schwanke, Sagen und Märchen in heanzischer Mundart. Deutsche Verlagsactiengesellschaft. Leipzig 1907, str. XVI + 436.

To jest nejvíce pozoruhodná sbírka pohádek ze všech sbírek za posledních let vydaných u Němců. Vydavatel zapsal je všecky od jednoha jediného vypravovatele, prostého to muže ze Šoprone, metaře, písma zcelo neznalého, vetchého již starce 60—7oletého. Zapsal je během několika let. Jednu povídku (o smělé dceři mlynářové a loupežnících) zapsal dvakráte, poprvé r. 1895 (č. 112), podruhé r. 1905 (č. 113) a tu jest velice pozoruhodno, jak přesně se látka tato zachovala v paměti tohoto starce v 64. a 74. roce věku jeho. Povídkám svým přiučil se muž od svého děda, aneb od spřátelených lidí starších, dílem od soudruhů, když pracoval na různých místech dolnorakouských. Možno tedy celkem přímý jich vznik do daleké většiny shledávati u Němců západouherských stolic, a v jich jazyce i obsahu jest také pozorovati místy vliv panujícího živlu maďarského. Od tohoto muže zapsal p. Bunker 122 povídky, počet tedy velmi značný, a zajisté bude v literatuře známo málo lidových vypravovatelů ovládajících tak rozsáhlý re-pertoir, i také tak rozmanitý repertoir. Deset čísel vyloučil vydavatel z této své knihy pro jich „erotický" obsah a vydal je v druhém sv. známého sborníku „Anthropophyteia" II., 173 sl. (v. Nár. Věst. I. 50). Rozmanitost sbírky naznačena jest již v nadpise knihy. Č. 1—22 počítá p. Bunker mezi povídky žertovné, jichž látka převzata ze života. Poslední dvě č. 21—22 myslí, že by se mohly pokládati též za anekdoty, neboť vztahují se na určitou osobu, a sice ještě historickou, cis Josefa II., ale tu byla známá rozšířená látka „císař a opat" přenesena na populárního císaře, a to bohužel p. vydavatel nepověděl. Následují pověsti; ani těchto č. 23—47 vydavatel neposuzuje správně, nejsa patrně náležitě obeznalý s literaturou pohádkovou. Za vlastní pohádky pokládá pak č. 48—103. Ostatní č. 104—112 nepokládá více za pohádky, než za povídky vybavené sporými báchorkovitými momenty, za povídky báchorkovité. Než i tu nesoudí vydavatel vesměs správně. Zamlčel, že leckdy dosti silně se jeví vliv zlidovělých povídek rytířských, ne ovšem na onoho prostého metaře, podle něhož povídky tyto byly zapsány, než na jeho prameny. Shledali jsme poměrně dosti zachovalé verse povídek o Bruncvíkovi (č., 41), o Mageloně (č. 107), patrný jest jich vliv na poslední čísla této sbírky.

O č. in zapsal vydavatel, že v něm jest patrně zachována tradice o místním rekovi, a že tedy můžeme v něm spatřovati jakýsi přímý produkt lidového ducha.