vykládati, jak se zloději do krčmy dostali. Píseň se šířila. Líbil se obsah a jistě též veselá melodie. (Srovn. Bartoš na uv. m.; Kolberg, Lud IV., str. 120.) Dostala se do krajin, kde podrobnosti přepadení nebyly známy; ostatně

1 tam, kde vznikla, se na ně časem zapomnělo. Bylo nutno doplňovati, vy-kládati, a z této snahy po větší srozumitelnosti vzešla i maloruská verse prosaická.

Oporou tohoto výkladu jest ještě jedna verse polská, kterou uvádím teprv

zde:

Zbiór wiadom. do antropol. krajów. X., 330:

V Krakově na rynku krčma zděná, v ní krčmárka. Přijeli к ní tři tovaryši, sedli, dýmky zapálili a připíjeli krčmářce. Zpívají a napomínají ostatní, kteří kradou, aby si počínali opatrně. Vůdce žádá, aby mu osedlali sivého atd. (Potud píseň.)

Vydavatel (St. Ciszewski) připojuje tuto poznámku: Śpiewający tę pieśń, так nam ją objaśniał: Do karczmy zakradli się złodzieje. Jeden z nich zabawiał karczmarkę, a reszta przez ten czas kradła. Kiedy zaś niezbyt ostrożnie zachowywali się przy swej operacyi, zabawiaj ący karczmarkę dawał im w śpiewie przestrogi."

Jest tuším jasno, že z takových prosaických výkladů mohly snadno vzniknoüti prosaické verse, v nichž z písně zůstaly jen popěvky hejtmanovy.

Úhrnem: Píseň o okradené krčmářce nepatří к mezinárodním motivům. Vznikla, nepochybně v polské oblasti a pronikla na Mor.avu a na území uhersko-ruské. V karpatské a tatranské poesii zbojnické vyskytuje se mroho látek původních. Jest to 1 urozeno, neboť poměry sociální a politické (hlavně v XVI.—XVIII, stol.) v těchto krajinách podporovaly neobyčejně rozvoj loupežnictví. O populárních zbojnících maloruských Dobošovi a Karme-ljukovi, jakož i o slováckém Janošíkovi koluje v lidu mnoho písní a prosaických vypravování, jež mnohdy obsahují věrné vylíčení skutečných událostí.

Holovackyj (Нар. песни галицкой и угорской Руси L, 152—5) a W.

2 Oleska (Pieśni pols. i rus. ludu galie. str. 510) zaznamenali písně o Dobošovi, jež reprodukují — jak ze soudních listin plyne — věrně skutečné události. Upozornil na to G. Kupčanko ve studii Die Hajdamachen atd. (Černovice 1886) na str. 24. a 38.

Naproti tomu vyskytují se ovšem mezi písněmi a prosaickými tradicemi o zbojnících motivy, jež nejsou omezeny na oblast tatransko-karpatskou. Tak na př. otiskuje Hnatjuk (Словацкий опришок atd. str. 24) tuto (prosaickou) anekdotu o Janošíkovi: Šla baba na trh. Ptá se jí Janošík: ,,Kam jdeš?" ,Na trh!' ,,Co tam?" ,Pro střevíce, ale mám málo peněz!' ,,Na pětku, kup si!" Šla baba na trh, ale bylo jí líto peněz, nekoupila a šla domů. Vidí Janošíka. „Koupila jsi?" ,Bylo mi líto peněz!' Chytil ji Janošík, kůži jí sedřel až po kolena. „Kázal jsem ti, koupiti střevíce, teď je máš zadarmo!" Podobné vypravování zaznamenal Hnatjuk op. c. str. 23—4 o Karmeljukovi. K. potkal rolníka, který jel na trh . a naříkal, že žena s dětmi hladoví. K. mu dal peníze, sedlák je propil, ale .chlapci' Karmeljukovi mu dali citelné naučení. Srovn. Шевс. Стар. 1882, X 185—6, Poněkud podobné vypravování zaznamenal Hermann Kurz, jenž švábské tradice o loupežnících shrnul v díle: Der Sonnenwirth. ■ Schwäbische Volksgeschichte aus dem vorigen Lahrhundert (Gesammelte Werke VIL, str. 35): Jednou potkala Sonnenwirtha žena — dle jiné verse to byla tchýně. — a naříkala, že nemůže dětem koupiti ani „Spruchbuch". Dal jí peníze a žena s díky odešla. Když se vracela, spatřila Sonnenwirtha ještě na silnici. Šel