zakletí v strom a zpívající nástroj.*) A právě pro ;tuto kombinaci nemám — mimo verse československé a hornoslezské — jiných slovanských parallel, jak zase ballada Meinertova (a její var. slezský) jsou v poesii germánské ojedinělé.

Podobají se jim severogerm. ballady o mluvící harfě a velikoruské, malor. a pols. písně o zakleté snaše. (Srovn. Sobol. I., 129 a výše uved. liter.)

Ježto tedy běží o motivy mezinárodní, jest obtížno rozhodnouti otázku o poměru našich písní к německé balladě ve sbírce Meinertově.

Dr. Josef Karásek. Příspěvek к psychologii českého lidu. „Naši" od Josefa Holečka. Brno 1907. Nákl. autorovým. Str. 53.

Spisek páně Karáskův není studií lidopisnou. Třeba že sám titul práce i cíle, které si autor vytyčuje, svádějí hledati její význam na poli etnografickém, je přece svým podáním i založením knížka spíše studií literárně kritickou. Pokud jde o to „vyložiti, v čem spočívá jádro českého národa, kterak se charakteristické vlastnosti českého lidu obrážely také v jeho dějinách", pokud jde „o rozbor duše jednotlivce jako representanta typu národního", zůstávají vývody autorovy pouhými poznámkami in margine — dojmy a glosami čtenářovými, jenž ovšem si vybral svoji četbu tendenčně. Dr. Karásek doprovází svým výkladem knihy, jež samy — ať uvědoměle, ať nevědomky — „objasňují povahu a zvláštnosti českého lidu". Holečkovi „Naši", Němcové „Babička", Mrštíkův „Rok na vsi", Herbenovo „Do třetího i čtvrtého pokolení", Novákové „Šmatlán", Staškovi „Blouznivci našich hor", Raisův „Pantáta Bezoušek" a Merhautova „Bahnitá luka" jsou práce, jež svým význačně českým rázem upoutaly dra Karáska. V nich. hledá a odhaduje, jak naši přední beletristé nazírají na český lid, v čem vidí jeho význačné vlastnosti, přednosti i chyby. Jde tu tedy o sestrojení základních známek české povahy z děl literátů-umělců.

Není pochyby, že v tomto směru čeká dosud velká práce na naše lido-pisće. Beletrie česká značnou svojí částí je stále ještě nevyčerpaným pramenem pro českou li dovedu — a to nejen autoři a spisy, jichž povšiml si dr. Karásek. (Stačí vzpomenout! na př. Nerudy, Světlé, která vědomě se snažila postihnouti duši lidu, třeba jí bránil mnoho její romantism.) Ovšem bude při tom nutno velmi opatrně a zdrželivě odhadovati, zda kde nazírání toho kterého autora není příliš subjektivně přibarveno, a stanovití meze jeho subjektivity. K tomu bude naprosto nezbytno srovnání s lidovou, tradiční literaturou, věrně — pokud jí takto vůbec máme, — vědeckou ne-todou sebranou a zaznamenanou. V tomto směru dr. Karásek nechtěl po-dati hotové práce, ba ani náběhu к ní. Chtěl jistě jen upozorniti na úhor