str. 42
české literatury lidovědné. A již toto upozornění samo je velmi záslužné. Neboť čím více se u nás o lidu, lidovosti, o češství mluví, tím více se i na něm hřeší.
Co se dosud podávalo na tomto poli, jsou často samé odhady, v nichž větší úlohu má sklon individuality dotyčného autora, než přesné, odosobněné bádání a zkoumání. Proto je každá práce právě zde významná: neboť — i když to není jejím posláním — je korekturou a kritikou (byť neúmyslnou a tichou) prací předchozích.
Dr. Karásek sám nenavazuje na jiné práce, jež obíraly se problémem češství. Ani autory, z jejichž děl vyhledává podstatné známky české povahy, nekontroluje a neoceňuje u nich kriticky, v čem a pokud přispívají к poznání psychologie českého lidu. Jen shrnuje — a to ještě s vylíčením dějového postupu a enumerando téměř —, kde a v čem vidí jeho autoři charakteristické chyby češství. Dochází-li kde přece к jejich korektuře a posouzení, je to mimochodem a jen v hlavních, celkových rysech (na př. Holeček je mu příliš optimistický, Herben příliš pesimista v nazírání na lid. Obojí správně vystiženo; ale podepírá na př. svůj soud p. Karásek znalci, — „kteří ze soudní prakse lid jihomoravský znali," a soudí, že „jádro lidu je (prý) dosud zdravé")
Leč i tak je zajímavo aspoň zcela stručně vzpomenou ti, v čem vystihuje ze svých autorů p. Karásek českou povahu, a v čem shodují se jeho vývody se soudy jiných, kteří pracovali podstatně jiným postupem a na základě odlišného materiálu. Dr. Karásek v pracích autorů, jež sleduje, nalézá jako vlastnosti českého lidu nadšení, nedostatek houževnatosti, nepodnikavost, podlízavosť, přizpůsobivost, hlou-bavost, nedostatek smyslu pro organisaci, umíně-nost, ale i důvěřivost, obětavost a zbožnost- „Mnohá z těchto vlastností, dobrých i špatných, je společná s jinými národy; ale některé z nich opakují se u českého člověka tak často, že se u něho stávají typickými." A za podobné vlastnosti považuje nábožnost, hloubavost, okamžité vzplanutí a nevytrvalost i resignaci v neštěstí. Prvou vlastnost — zbožnost a náboženskou hloubavost — jako význačně českou vyvodil i Masaryk a to ze života, působení i zásad předních duchů našeho národa. Nacházejí-li stejné naši významní literáti-umělci (zvi. Holeček a Nováková) u českého lidu, je podepřením vývodů Masarykových. Chalupného stanovení vznětlivosti, anticipačnosti a nevytrvalosti české povahy, jež bylo opřeno o vývody filologické, rovněž dotvrzují výsudky pě. Karáskovy z prací beletristických.
Než, jak již uvedeno, spisek má větší význam tím, že je novým upozorněním na obor dosud téměř zcela nespracovaný, než tím, co sám při své ne-rozsáhlosti z oboru toho může podávati. A zde zasluhuje povšimnutí a — následovníků. Aug.Žalud.
*
František Hruška: Dialektický slovník chodský. Sebral a sestavil. — (Archiv pro lexikografii a dialektologii. Vydává III tř. České Akademie pro vědy. Č. 7.) V Praze 1907, str. 127.
Horlivý sběratel lidopisného materiálu mezi Chody, chvalně známý řadou drobnějších článků, vyvrcholil svou dosavadní činnost dílem, na které folkloristy zde upozorňujeme. Není to sbírka tak rozsáhlá jako Bartošův Dialektologický slovník, však také slovník p. Hruškův obsahuje dosti malý a obmezený kraj. Nesmíme také zamlčeti, že jest kniha tato tištěna drobným písmem, a kdyby byla se vydala v téže formě jako dílo Bartošovo, b}da by
