vlasti, ale dokazuje mnohostranné užívání a tudíž převahu jeho faktickou, což ovšem nevylučuje, že pšenice sama o sobě mohla Indoevropanům býti známa déle. Rovněž nevíme, odkud vlastně pranárod nabyl znalosti hlavních obilních druhů a jejich kultivování, druhů totiž, které jsou společný území evropskému, západo-asijskému a severo-africkému; Hirt (1. c. L, 281) pomýšlí právě pro tyto druhy (pšenici, ječmen, proso, též len) na východisko jižní, pro ostatní (žito a oves, na jihu neceněné, a pro vůbec pozdější, snad původně finskou konopi ,,Hanf") na původ východní. Vedle rostlin kultivovaných byly tenkrát za účelem potravy sbírány zajisté také rostliny divoké, jen že nevíme, které; ještě dnes najde se polívka šťovíková, snad i zelenina kopřivová — a národopis, lidověda měla by si více než dosud všímati pokrmů podobných, způsobilých, aby osvětlily nám poměry pravěké tam, kde jazykozpyt a z valné části též archaeologie se odmlčely (Hirt, 1. с, 273).

*

Při roztříštěnosti názorů o. prasídlech starých Indoevropanů nutno Aytknouti souhlas badatelů alespoň v tom, že jak Schräder, tak Hirt prales považují za nepřítele člověka, za to území lesnaté stepi [Waldsteppe) přímo označují za pravlast indoevropského pranároda (podle Schradera specielně evropské skupiny jeho). Určení toto povšechné je schváliti; naprostý les je překážkou a přirozenou hranicí také kulturní (slova granica, mežda „mez", Mark značila původně as „les"), kdežto území, prostoupené lesy, příznivo jest orbě a mimo to poskytuje všecky výhody lesa.

К těmto patří především palivo [oheň také Indoevropci podle A. Kulma křesali třením dřeva tvrdšího a měkčího, účelným vrtáním jednoho do druhého, Jihoslované zejména z dřeva lipového, jiní Slované z dřínového — oheň ten platí za posvátný), dále materiál к stavbě pevných chatrčí a domu, lýko a kůra stromů ke zhotovení oděvu, rozmanitá dřeva, nejrůzněji zpracovaná na zbraně, nástroje a nářadí (srv. řecké τόξον „luk" = lat. taxus „tis" atp.), tak že vedle parohů a kostí zvířat dřevo stává se universálním j aksi materiálem, znamenajícím rozhodný osvětový pokrok. Les (snad = řec. ά̓λσος „chrám", najisto však Ьогъ „smrčina" = stangl. bearu „svatoháj") měl nad to vše velký význam náboženský: primitivnímu člověku strom žije, maje svou duši a jsa dokonce sídlem božstva (tak vznikají představy o lesních mužích a pannách, nymfách a dryadách), lesy a háje stávají se přirozenými chrámy bohů, ve kmenech a z kmenů povstávají těmto první chrámy umělé (Schräder a Meringei spojují řecká slova νεώς „chrám" a ναῦς „Einbaum, loď"), konečně i poražený, otesaný strom, tedy pařez nebo sloup, slouží účelům obětním a náboženským vůbec. Les, bezpečné útočiště před nepřáteli, vyplňoval takto vešker en život Indoevropanů a dodával jemu rázu, který nedobře se snáší s pojmem stepi, co do stromů chudé, v níž podle Schradera pohybovali se od prvopočátku aspoň Indoiránci (II.3, 2, 221). Ano k lesu а к jednotlivým stromům pojí se ještě dnes celé pletivo lidových názorů i pověr, jež mohou býti jádrem starobylé a mají námi pilně býti stopovány.

Jak nás učí starožitná jména stromů, bohužel ve významu často kolísavá a proměnlivá, Indoevropané znali skorém všecky evropské stromy lesní, z nichž první místo, zdá se, náleželo dubu; ten je také posvěcen nej-