vyššímu božstvu, řeckému Diovi, římskému Juppiteru nejinak než slovanskému Perunovi, baltskému Perkúnu (srv. lat. quercus „dub", v nějž hrom zvláště často sjížděl). Také žaludy byly alespoň evropsko-arménským prapředkům dobře známy a vítány dílem jako potrava chovaných jimi prasat, dílem též jako strava lidská. Z ostatních stromů jmenuji jakožto význačné a bezpečně dosvědčené: břízu (pravlast hledaná nebyla tudíž na jihu!), vrbu, osyku, jasan, klen, olši, se známým territoriálním omezením buk (slovanské slovo vzato z germánštiny) a tis (v slovanštině prvotné slovo, na př. sthně-mecké lwa „Eibe", značí „jívu"), jilm, lípu (sthn. linta —ruské lulbě „Lindenwald"), strom jehličnatý a zvláště smrk (slov. bon „Fichte" a cslov. рьЫъ, lat. pix „smůla"), lísku (Hasel; srv. též ořech), dřín (r. derem = sthněm. tirn-poum), planou asi jabloň (srv. jabhko a Apfel s lat. městem malifera Abella). O stromech a rostlinách později přejatých vypráví nám ve své knize

Ze ssavců sdružení Indoevropejci znali dravého vlka, medvěda, rysa, lišku (zde nebylo jednotné rovnice, ale bezpochyby více výrazů prajazykových), vydru, ježka, tchoře a lasičku (oba předehůdci naší kočky); dále losa a jelena, bobra, zajíce, veverku, myš, konečně domácího psa (jméno slovanské podobně jako lat. catulus stojí mimo obecnou rovnici: řec. κύων, lat. canis „Hund", stind. švä atd.), skot (stslov. govedo a tun „Stier"), ovci (srv. jagnę a.jancb = lat. aries), kozu (několikero rovnic), prase (pův. „Ferkel" vedle veprb a svinija) a koně. — Z ptáků znali orla a jiné spřízněné dravce, jeřába (stslov. žeram „Kranich"), volavku, čápa, křepelku, sovu („Eule"), kukačku, nějakého kohouta (stcslov. kokotb*) a tetřeva (koroptev?), holuba, krkavce a vránu, sojku, divokou as husu a kachnu (stcsl. qtb), několik ptáků zpěvavých (kosa atp.), datle, špačka (v obou posledních případech rovnice latinsko-německé) a j. v. — Z ostatních tříd celou řadu ryb, zejména úhoře, lososa, sumce (či plejtváka?), jesetra, lína; želvu a mednou včelku, blechu, veš, mouchu (stcsl. mъšica), mravence a j. pod. —

Fauna indoevropská je tedy dost bohatá i souhlasí to úplně s pozorováním éthnografů, že primitivní člověk bedlivě si všímá všelikých zjevů přírodních, zprvu arciť se strachem a bázní skutečnou, vida v nich dobré nebo zlé daimony, později stále aspoň s úctou náboženskou. V té příčině zvláště ptáci jsou považováni za nositele božstva a proroky tajuplné budoucnosti, při čemž samo zjevení jejich s pravé (stslov. desbnn, desto = řec. ós&ós atd.) nebo s levé strany zvěstovalo štěstí, po případě neštěstí. Zlověstná byla také sova a pak sivý holub, smutně vrkající pták zemřelých.

Domácích zvířat bylo sice málo, avšak nej vyšší podle Hahna („Die Haustiere") vymoženost počáteční osvěty evropské, zkrocení pode j ho skotu, byla dosažena dávno. Krocení zvířat nedálo se zprvu pro užitek, často teprve později zjevný (teprve domácí ovce vyniká hustou vlnou,