již nejdříve škubali; srv. uvedené již jednou lat. pecus s řeckým πέκος „rouno" а πέκω „deru") —nýbrž krocení a ochočení děje se s počátku spíše pro kratochvíli a společnost, jak to zřejmě poznáváme u psa a drůbeže (stran kuřat a hus dosvědčuje věc o Britannech výslovně Caesar). Jiná otázka podnes nerozřešená jest, jakým postupem krocení zvířat bylo provedeno, zdali byl tu vliv orientu, prastaré kultury asijské, naprostý čili jen částečný tím, že po příkladu východním byla uskutečněna domestikace plemen domorodých, jak Keller („Naturgeschichte der Haustiere", 1905) najisto předpokládá a vepři.

Vůbec nejštarším domácím zvířetem, jež nalezeno v dánských „hromádkách kuchyňských neb lasturových" (kjökkenmöddinger) a z téže přechodní doby mezi starým a novým údobim kamenným u jezera Ladoga v Rusku, jest pes, druh a strážce člověka i pomocník jeho při lovu. Druhým prastarým, ba kdysi jediným užitkovým zvířetem indoevropským (srv. shora str. 106) byla ovce, jež mimo vlnu skytala i maso (zvláště také к obětem) a mléko. Byla však zatlačena a zastíněna skotem, alespoň v některých směrech: býk a vůl jest, jako dosud v Bosně, obecným tažným zvířetem indoevropským, což jeví se také v náboženském kultu (srv. argiv-skou kněžku Hery, germánskou bohyni Nerihus); kráva jakožto dárkyně mléka soutěží aspoň s ovcí a kozou. Nade vše jest Indoevropanů, zemědělci chovajícimu hojný dobytek, skot: zpravidla neobětuje ho, ale pokládá jej za vzácný majetek, za měřítko hodnoty a platební prostředek vzhledem к předmětům jiným, zabíjí jej pouze o velkých slavnostech. Získám skotu, táhnoucího pluh a vůz, bylo bez odporu osvětovým pokrokem váhy nejvěťsí.

Proti skotu poněkud v pozadí ustupuje koza, sice ode dávna as zdomácnělá, ale rozšířená spíš sporadicky (srv. však velký význam kozlu v slovanských „koledách", v nichž tají se vzpomínky na pohanské oběti kozí). Domácím zvířetem Indoevropanů, alespoň evropským a tudíž i slovanským, byl vepř, který nomadům je neznám; nebdť vyžaduje doubrav a vůbec větší péče a usedlosti se strany člověka. Schräder z toho, že Indoiránci znali v historických sídlech svých při prastarém slově stind. sukará- a avestském Am- (= řec. σῦς atd.) toliko význam „kanec", dále z toho, že titíž Árijci nebyli účastni obecné jinak rovnice pro „sůl" (viz doleji), usoudil vůbec na zvláštní, téměř nomadický jich život v jihoruské stepi a to od prvopočátku; a přec je možno, že pobyt v stepi byl teprve sekundární, pozdější a že Indoiránci, stavše se orientály, vlivem teprve tím vzdali se nadobro chovu prasat. Posledním „domácím zvířetem" indeovropským byl kéň, ne ještě tažný nebo jízdný, nýbrž snad jen pouhý soumar a pře-devšim zvíře obětní, pojídané také lidmi (i Slovany). Jízdným národem Indo-evropejci nebyli; Slované (Venedi) na př. jsou Tačitem v „Germanii" c. 46 přímo vyznačeni jakožto vojíni pěší, což opět divně kontrastuje s theorii Peiskerovou o pomíšení jejich s jízdnými nomady Turkotatary. Že by podle Winternitze indoevropský kůň byl zapražen býval do vozu válečného, výpůjčky kulturní jistě pozdější, Schräder (1. с, II.3, 2, 157) zavrhl zcela správně. Indoevropané užívali sice masa, z části mléka, dále kůže, šlach koňských, ale chovali zvíře nejspíše ještě v stavu polodivém v menších nebo větších stádech (stado = lit. stodas „stádo koní" = Stute, Gestüt) opodál svých obydlí. Vlastní zvířata domácí však brali v zimě к sobě do obydlí, po případě do chléva; v létě je venku ohrazovali nebo pletivem na nohách poutali. Jména bravb (srv. lat. ferire), skopъcъ (řec. κόπτω) a jiná svědčí umění jejich primitivnímu, podnes u Hercegovců běžnému, otloukáním způsobiti zánět varlat a provésti tak k a s t г a c i zvířat.