Poznali jsme vedle zemědělství, jež vyžadovalo práce usilovné (od mý-tění a orání počínajíc), jakožto předního činitele hospodářského též intensivní a s menší námahou spojený chov dobytka, který je dokumentován také zvířecími obětmi, oděvem z koží a srsti (arciť také zvěře) zhotoveným, podrobnou znalostí a ustáleným pojmenováním jednotlivých částí těla zvířecího. *) A priori smíme tedy předpokládati, že také potrava Indoevropanů bylá z valné části masitá, což skutečně dotvrzují i zprávy historické. Celkem však strava indoevropská byla smíšená, podmíněná podnebím a vůbec přírodou; při tom je — podle Hirta — pravděpodobno, že animalní potrava původně příslušela mužům, vegetabilní však ženám, které ještě v dobách historických přinášejí zvláštní a to rostlinné oběti, které dále zpravidla — také v slovanských a arménských zádruhách — jedí pro sebe, od mužů odloučeně, a jimž zprvu výhradně připadá mletí obilí, pečení chleba, výroba piva.

Lidojedy Indoevropané sotva byli, ač lidské oběti doloženy i u nich častěji. Masité stravy poskytovala jim zvěř — kdysi více, v dobách námi stopovaných zajisté již značně méně, snad jen za citelné nouze. Za to vyjmenovaná už dříve domáóí zvířata byla jim vítána, v krajích pobřežních (při moři a velkých jezerech) nepochybně lovili též ryby, což dotvrzeno mimo jazyk pádně archaeologickými nálezy náčiní rybářského. Vejce vybírali as ptákům divokým, ale stálým a vydatným, ba přímo předním pokrmem jejich bylo mléko ovčí, kozí, kravské; opojného mléka klisen požívali, vlivem nejspíše východním, v starověku a snad i dříve pouze Íránci, Skythové, staří Prusové. Z mléka připravován as primitivní sýr, totiž tvaroh (avestské tuiri, řecké τυρός a slov. tvarogъ). Máme krom toho starobylé výrazy pro syrovátku, dále pro máslo, jež vyráběno od indoevropských zemědělců v máselnici jakési, ne v rourách kožených jako od nomadů; požíváno bylo podmáslí, máslo samo sloužilo к mazání vlasů a těla (stcslov. pri-Цръ „mast" = stind. lip, řec. ἀλοιφή) a teprve později ustoupilo, nejdříve na jihu, oleji. Maso pojídáno s prvopočátku jen syrové s krví, pak — za posledního údobí — v stavu co nej čerstvějším obyčejně na rožní pečené, smažené. Zvláštní pochoutkou byly některé vnitřnosti zvířat a nade vše ostatní kostní číž (morek). Také o nějaké polévce, jíše (cslov. jucha, srbské atd. juha = stind. yuš „Suppe, Fleischbrühe", totéž v řečt. a lat., dále lit. júsze „špatná polévka rybí") máme vědomost, ovšem ne o její vlastní podstatě; neboť nevíme, zdali byla vařena nebo jen z masa na rožni vysmažena. Vařiti uměli, v hliněných primitivních as nádobách, toliko pomocí rozžhavených kamenů („Steinkochen"); to týkalo se zejména mléka, které balkánští Slované dosud tak ohřívají.

Obilní zrna, rozemletá nebo vlastně rozmačkaná v ručním mlýnu (žernovem; stcslov. ггъпу = got. atd. -quairmis, obé „Mühle"), dávají mouku, kterou nesolenou, později solenou posypávali zvíře obětní. Z ječné neb ovesné mouky dělali a jedli kaši (= ř. πόλτος r*J něm. Fladen), dále připravovali vodou těsto