Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 114

a pekli, pražili v popeli ploský, nezáživný chléb, podobný spíše sucharům, zprvu bez všelikého kvasu totiž; takový chléb nevykynulý obětován bohům. Ještě za dob prajazykových Indoevropci naučili se však vařiti pivo a získali tím droždí pro kynutí těsta. Kaši sladili si medem; jinak každá rostlinná strava, ubírajíc tělu soli, nutně vede к nahrazení jejímu buď v surrogátech nebo v podobě přirozené — a právě o tuto nebyla v Evropě nouze. Proto nalézáme staré slovo prajazykové pro „sůl" (lat. sal, řec. ά̓λς, got. salt „Salz", arm. al atd.), které — jak víme — schází pouze Indoiráncům: ti najisto kdysi, dříve nebo později, octli se v životních poměrech zcela jiných než ostatní Evropané a Arménci.

Pranárod znal také některé nápoje opojné, zejména medovinu (povědomé nám slovo *medhu- značilo med a i z kvašeného medu upravený as nápoj — týž, který dlouho se držel u Slovanů a dosud je znám na Litvě); vedle medoviny, již zatlačilo, už v pravěku šířilo se pivo (stcsl. oh) z kvašeného ječmene, po případě ze žaludů (na Rusi dosud желудёвы квасъ), s přísadou ne chmele, jenž přichází teprve z východní Asie přes Slovanstvo do Evropy, a také ne sladu, ale kůry dubové, mladého smrkoví atp. Na jihu, u Reků a Římanů, pivo v historických dobách ustoupilo vínu (jména co do původu záhadného, co do rozšíření semitsko-evropského), na východě přidružilo se nejspíš už k praehistorické medovine kobylí mléko.

*

6. O indoevropském oděvu.

Než promluvíme o oděvu a obuvi spojených ještě Indoevropanů, povšimneme si blíže stupně, na němž bylo tehdy umění, technika vyráběti ze suroviny látky v nejširšímslova smyslu; při tom nebude čtenáři bez užitku srovnání vývodů přítomných se slovanskými etymologiemi Meringerovými, jež jsem snesl zde loni (II., str. 65 a 74m) a na něž vzhledem k této a i následujícím kapitolkám jednou pro vždy odkazuji.

Podle svědectví jazykozpytu, nálezů a historie Indoevropejci (muži mezi nimi) dovedli kůži zabitých zvířat sedříti a učiniti hebkou, byli tedy začátečníky v koželužství, arciť ne pomocí rostlinného třísla nějakého, nýbrž nejspíše pomocí tuku (tedy zámišnictví) nebo nejvýše pomocí soli, po případě ledku (jirchářství). Mimo to znali též zpracovávati vlákna zvířecí srsti v plst (phstb = něm. Filz, angl. feit; falzen původně „stoßen"), ač plstění, tak význačné pro nomady asijské, u našich zemědělců patrně ustupovalo umělostem jiným, vyšším, provozovaným z valné části pohlavím ženským. К těm náleží především velice vyvinuté pleteni (srv. stcslov. plesti, dále rozga „prut"), jímž umožněna výroba předmětů nejrozmanitějsích, dále z pletení se přirozeně vyvinuvší tkaní [starobylých rovnic je tu několik, srv. stcslov. sb-vi-to „plátno", něm. weben atp., některé z rovnic dosvědčují i primitivní tkalcovský stav *)] a posléze — když místo lýka stromů a ovčí vlny užito lnu — také předení (srv. kromě tohoto slova rovněž starožitné cslov. nití, nista „niť" a vreteno = střhněm. wirtil, staro-indickému vartana atp.). Rovněž prastaré je. šití a primitivní methoda


*) Srv. též stcslov. krosno „stav" významu obecného, jenž se však vyvinul ze speciálního, obsaženého ve spřízněném řeckém κρόκη „útek", κερκίς „člunek" zrovna tak, jako v stcslov. tъkati „tkáti", atъkъ „Aufzug, outek" atp., které zjevně se hlásí k tъk-nati „einstecken, vetknouti".

Předchozí   Následující