barvení (srv. řecké itoixLXog „pestrý", lat. pingo „maluji", stind. pisáti „zdobí", stcslov. pbsati „psáti" atd.), což bylo zprvu—jako dosud v Bulharsku — úkon ženský. Užívány látky po výtce rostlinné, zejména pro modř Isalis tinctoria (lat. viirum, něm. Waid atp.); prospělo by věděti, které staré způsoby barvení dosud znají v domácnostech. *') Známy byly jistě také sítě, ale o dávném způsobu dělati uzly by nejlépe nás zpravil opět srovnávací národopis. —

Na základě takto získaném měli bychom nyní přistoupiti к bližšímu popisu indoevropského oděvu; pro nedostatečná svědectví budou však tenkrát údaje naše vesměs neurčité jen, mlhavé. — Ze starobylosti slov nagb „nackt" a Ďos-e = sthněm. bar možno bezpečně usouditi, že Indoevropci, snad samým vlivem podnebí, chodili přioděni (jak tomu svědčí další rovnice pro „šaty, šat": stind. vásanam, lat. vesti's atd.) a též obuti (sloveso to spolu s lat. induo, exuo atd. snad téhož kořene jako slovo předchozí). Nej přirozenější látkou к oděvu byly kůže zvířecí, více méně zpracované, vedle nich kůra stromů a lýko, rovněž nějak upravené. Už v tom zračil se podle všeho rozdíl mezi oděvem mužským a ženským, pastýřským a zemědělským, rozdíl, který se stále pamatuje ve zpracovávání lnu, ale nikoliv i vlny se strany žen. Vlněné a plátěné části oděvu možno tudíž předpokládati najisto. Spínání oděvu dělo se zpravidla trnem, pozdě teprv sponkami, především bronzovými; jehly к sešívání koží byly asi kostěné.

Co se jednotlivých části oděvu dotýče, pokročilý Indoevropan dospělý při nejmenším byl pokryt koženou neb jinou zástěrkou (Schurz), opásanou z vyvinutého již, ač prostého citu studu. Pás (stcslov. pojasb, lit. juosta „Gürtel", řec. ζῶμα „Gurt", avestské yästa- „gegürtet") byl kdysi významu rozhodně širšího, značiv „co přivázáno". Ze zástěrky zdloužené vyvinuly se časem, ale teprve v dobách po zrušení jednoty prajazykové, к a 1-h o t у neb nohavice, sahající ke kolenům; východisko severního (germánské *brök-, gallské bräca, později i rus. брюки) a východního (u Íránců) způsobu toho je nevypátráno. Jako další součást mužského oděvu uznávají badatelé souhlasně jakýsi plášť, kdežto o spodním, k plášti přiléhajícím rouše netroufají si tvrditi, že by bylo prastaré (řecký χιτών a římská tunica mají názvy semitské). O ženském, splývavém as oděvu nelze nám teprve nic říci. Za to jistá obuv, střevíc nebo lépe řečeno, podešev kožená (srbské opánky), střevíc dřevěný neb i lýkový (jako dosud na Rusi) jsou dosvědčeny rovnicí, v níž s řeckým atd. κρηπίς „(Halb-)Schuh", lit. kúrpé „Schuh" souhlasí srbské krplje „Schneeschuh", české krpec „Bundschuh, Flechtschuh" a tomu pod.

O pokrývkach hlavy nevíme, upřímně řečeno, bližšího nic; mužská, zajisté ne jednotná, je dosvědčena aspoň četnými výrazy prastarými, ale o ženské, vzhledem k vlasům snad sítkovitě upravené, poučuje nás jediný severský nález a, jak se domníváme, všeobecně indoevropský závoj nevěstin. Na všechen způsob indoevropští muži a ženy všelijak se také krášlili a zdobili, tétovali, bezpochyby i líčili. Tělesné čistoty však dbali rozhodně méně, aspoň místy: nečistotnost vytýkána přímo starým Slovanům, ačkoliv primitivní parní lázně, běžné i u Skythů a jinde, loni jsem prokázal právě pro Staroslovany (Rusy). Obřadné mytí bylo pravděpodobně také u Indo-