zhotoveny prvotně snad ženami a vůbec ještě bez hrnčířského kruhu. Srv. stcslov. grzm „hrnec", ale také „krb, kamna" = lat. jomus „kamna": hliněná nádoba první měla vzdorovati ohni. Louč osvětlovala prostor spolu s krbem za tmy, denní světlo vnikalo odstrčenými dveřmi a otvorem ve střeše nad krbem. O nástrojích řeč bude co nevidět. К obydli družila se stavení ostatní, snad chlévy, najisto stodoly; tak vznikal dvůr.

Obydlí se stavěla na místech chráněných řekou, bahnem, lesem neb vrchem (něm. Berg souvisí s Burg), jinak se ohrazovala uměle náspem a příkopem, živým plotem (= původně zed) atd. Osady, vesnice velkorodinné a tedy rodové (ves, vъsъ souvisí s řec. οίκος, stind. věsas „dům", lat. vicus „ves" atd.), bývaly jistě — snad uprostřed —- ohrazovány (máme rovnici pro „hrad", stind. pur- a řec. πόλις; dále význam „plotu" často přechází ve význam „osady, rodu": sthněm. zun „Zaun, Garten" = stangl. Шп, angl. iown „město" = keltskému -dunum „město", na př. v Lugdunum, při čemž prvý význam nej původnější a germánská slova proto sotva jen přejata z kelt-štiny).

Zvláštních tesařů a vůbec živnostníků tenkrát nebylo.

*

Nástroje a zbraně, mezi nimiž nebylo původně rozdílu, byly u starých Indoevropanů velice četné, ačkoli ne as všude jednotné. Také technika jejich byla již mnohostranná, a v prajazyku utvořeno výrazů vice speciálních než abstraktně zevšeobecnělých, jak bývá na primitivních stupních lidského myšlení.

Údobí „prajazykové", v ohledu archaeologickém neolithické, lze vy-značiti jakožto údobí bez kovů, t. j. bez technického užití a zpracování jejich; tím není řečeno, že by Indoevropané, kteří jako všichni kulturní začátečníci bedlivě pozorovali přírodní zjevy, nebyli znali aspoň některé kovy, naopak. Najisto znali ,,kov vůbec", jejž nazývali *ajes; Schräder se domýšlí, že míněna tím nejdříve měď (srv. však lat. aes cuprum), později bronz. Železa neznali leč v meteorech, za to také po mém mínění — Hirt tvrdí tak proti Schraderovi — bylo jim při nejmenším známo zlato a „bělavé" (řecky ἀςγός : ά̓ργυρος) stříbro, jež dosvědčeno dvěma rovnicemi; druhá z nich, k níž patří stcslov. serebro, lit. sidabras a germ. (got.) silubr, jest však podle všeho pozdější (od jména města ´Αλύβη?), vytvorivší se výpůjčkami blíže nepovědomými. Srv. ostatek zmínky o kovech v kapitole I., str. 76 n.

Nástroje vyráběny v pravěku ze dřeva, jež v nálezech přirozeně nedochováno, z kosti a rohu, ale zejména z kamene, zvláště křesacího; mnohé předměty později kovové pojmenovány přímo od „kamene", jako na př. starobylé slovo něm. ,,H'ámmer" nebo cslov. kamenicb „krb". Technika doby neolithické byla každým směrem pokročilá: dřevařská nejdříve sice vytesávala vše z jednoho kmene, ale brzy i spojovala a vázala více kusů (co z této přirozené techniky zbylo nám v lidu dosud?), kamenická pak otesávala, vrtala i brousila jinými kameny, napodobujíc snad už jižní výrobky kovové. To byla patrně práce mužů. Ohně — jak víme — dobývali vrtákem („Feuer-bohrer"), t. j. vrtěním dřeva, jak dosud se děje vodorovným směrem u Jiho-slovanů, avšak také přímo křesáním z pazourku.

Nejhlavnější nástroje i nářadí; především země-