i 18

dělské, byly: nejdřív dřevěné a potom až na rukojeť kamenné rypátko (Grabstock) a z týchže látek rýč (Spaten) i motyka; dále rádlo (stcslov. oralo), t. j. jednoduchý, z větví upravený „hák" s radlicí (lat. vomer = sthněm. waganso, stpruské wagnis) z kamene neb rohu — tedy pluh, jímž půdu brázdili, ale neobraceli; dřevěné brány (lat. occa atd. = Egge), válec, vůz (srv. níže), „dvojité" nejspíše jho, srp (původně snad jen kamenný nůž neb pila pouze к řezání klasů), cep, síto (lat. críbrum—sthněm. rllara „Reiter"), žernov. К tomu druží se obecně používaný' nůž (souvisící buď se stpruským nagis „kámen křesací" nebo s ,,Nagel, Horn"), dále pila, pilník, dláto, vrták, hřeb (lat. clävis atd., později „klíč"), sekyra (= lat. securis; druhá z četných rovnic, řecké πέλεκυς = stind. parasú, vede podle J. Schmidta k sumerskému atd. balag1), kladivo (viz doleji), konečně tkací stav, vreteno a j.

Zemědělského náčiní je tudíž většina a zvláště význačný zdá se také mně (jako Hirtovi) vůz, kterého arciť mimo orbu užívali po případě též к transportům jiným; ale hlavní účel vozu jako z části i předchůdce jeho, saní (užívaných totiž i v létě; srv. Meringerovy vývody o stslov. věža loni zde, ročn. 11., str. 69 n.) byl přec j en agi ikulturní. Nomadičtí Finnové a Turko-tataři původně vozu neznali. Indoevropský vůz, zprvu asi dvoukolý, byl všecek ze dřeva a součásti jeho podle možnosti z kusu jednoho; ale již v prajazykovém údobí určitě se rozlišovaly kolo (podle všeho bez ramen) a jeho osa, dále náboj (toť lidová etymologie prastarého slova: stind. näbhir sthněm. naba „Nabe", stprus. nabis), zákolníl: (stcslov. lunisa, sthněm. lun, stangl. lynes, stind. ani, vše ,,Liinse"), posléze oj (Deichsel), jho, chomout a uzda.

Za zbraně sloužily: sekyra (ale bradatice, stcslov. brady je ze sthněm. barta „vousatá") a kladivo v náboženství významné (stcslov. mlatb a čekám), krom toho vlastní zbraně tyto: palice, vyvinuvší se z berly (σκῆπτρον, toto později „žezlo"); dlouhý oštěp, vlastní a hlavní zbraň zemědělců, pojmenovaná zpravidla podle dřeva; balvany a místy snad i zvláštní kamenomety; strela i luk, zbraň sice kmenů loveckých, ale obvyklá z části (podle Schradera vůbec?) též u Indoevropců, se šípy jedem napuštěnými tolikéž u Slovanů; kamenný nůž nebo spíše kord (Dolchmesser; slovanské korzda přejato snad z iránštiny), ale žádný kovový meč. Staří Slované mečů jistě neměli (slova тьсь, spata = rus. шпага jsou vypůjčena z germánštiny), a také germánské, na př. sthněm. slovo sahs značilo původně kámen, „dýku kamennou"; ba prajazyková rovnice (lat. ensis = stind. asís) nemohla značití meče, nýbrž jen „kamenný nůž po způsobu dýky", jenž teprve později zhotovován z kovu. Bojovníkům téměř docela obnaženým stačil к obraně ze dřeva spletený, kůží potažený štít, neboť kovové brnění (stslov. bnnja, germ. *brunjo) je původu pozdějšího, keltského.

Nedostatek surovin, třeba kamenných, a žádost okras i ozdob jsou účinným podnětem prvotného obchodu směnného (stslov. měna „Tausch" od kořene *mei-), při němž významy „kupovati" a „prodávati" přirozeně splývají (srv. však jednostranné již výrazy řec. πρίασθαι - strus. крьнуи „kupovati" a slov. pro-daii). Nej obyčejnějším způsobem obchodu vůbec je výměna darů mezi sousedními kmeny, které byly k sobě v poměru