telnému. Druhé porušení soustavou dvacetinnou (na př. ve francouzském quaťre-v i n g t ,,8ö", dánském tresindstyve „3 X 20 = 60", něm. Stiege„20") zanechalo stopy u bývalých Gallů, u Dánů a Nizozemců, Albánců a u Ossetů v Kaukasu, tedy všude, kde šířící se Indoevropané pomísili se as s praoby-vatelstvem cizím, které — jako Baskové dosud — počítalo podle primitivnější soustavy řečené. Proti počtu vigesimálnímu výhodný počet sexagesi-m ál n i měl na společenský život indoevropský mnohem větší vliv: to viděti zřejmě na částečném vítězství oblíbeného čísla 12 nad výlučnou kdys jo, jak známky toho se naskýtají i v slovanské tradici; nadvládu tu podporovalo též praindoevropské mystické číslo 3, hrající velkou úlohu v kultu zemřelých, t. j. tří předků, o něž hlavně pečováno, a dále spolu s 9 v měřeni času podle měsíce, jenž svítí právě 27 (28) dní.*)

Přirozeným „měřičem" času jako všude byl také zde zbožňovaný, prý na vzrůst vliv mající měsíc, jehož jméno nabylo proto významu i abstraktního {„Mond" i „Monat"); stav tento, dochovaný nejryzeji v arijštině a slovanštině, zdá se mně proti Hirtovi býti zároveň indoevropský a rozrůznění zjevné jinde (na př. v lat. .mensis vedle luna) rozhodně pozdější. Že pojem „měsíce" kryl se přesně s obnovením jeho na nebi, že byl tudíž siderický, to dokazuje určení těhotenství (280 dní) desíti měsíci, kterážto doba v nejstarších památkách nazývá se přímo ,,rokem"; snad bylo tedy původně opravdu jen 10 měsíců. Jména měsíců v jednotlivých jazycích jsou přečetná, avšak vesměs nesouhlasná. Představa roku (řecké Fέτος, alb. vjet „rok", lat. vetus původně „rok, stáří", pak „stár" jako stcslov. vetzchz „vetchý" — a ještě tré rovnic dalších) u pranároda nerozděleného zajisté byla, avšak nepřesná: znali objem slunečního roku (slunovrat) jen zhruba jakožto souhrn ročních počasí (tak se pojem onen také opisuje v řeči), aniž dovedli přesně určití konec roku; proto počítali podle zim nebo — jako my dosud — podle „let", nikoli však podle jar. Podle všeho vyrovnání mezi pradávným měsíčným počtem (neb i rokem) a rokem slunečním po příkladu sumersko-babylonském u Indoevropců nenastalo, naopak měsíce (ať siderické, ať synodické) běžely as bez ohledu na rok „přirozený" (Natur- oder Witterungsjahr) dále.

Pevného rozdělení „roku" tehdy nebylo, nýbrž určování času dálo se podle zjevů přírodních (stěhování ptáků, žní atp.; srv. stslov. jméno jesem, které prvotně značilo totéž co spřízněné sthněm. aram, „Ernte" = got. asans „léto" atd.), anebo podle slavností a hodů (srv. godv „Zeit, Fest, Jahr", bulh. godina „rok"). Roční počasí rozeznávali troje: zimu (se sněhem), léto (sthněm. sumar atd., kořene též prasemitského?) a vesnu; určení jeseně (viz výše) dostavuje se teprve s pěstováním ovoce a vína. Zemědělec — jak vykládá dobře Hirt — má potřebu rozlišovati pouze toto: dobu klidu a práce, vedle toho dobu setby a sklizně. Schräder naproti tomu snaží se umenšiti význam, který do sebe má bezpečné prajazykové pojmenování vesny: značiloť prý slovo toto ne trvání, ale jenom nastoupení „der leuchtenden, hellen Zeit"; a dále dokazuje, že Indoevropané, podobně jako Turkotataři, rozeznávali kdysi toliko dvé ročních počasí (zimu a léto), což samo o sobě možno. Avšak je-li etymologie „vesny", Schraderem podaná, správná, ukazuje to jen, že slova pro roční počasí a tudíž i pro jaro vznikají z představ platnosti širší nebo užší (širší na př. při samém stcslov. jam = řec. Sęa „vlídné roční počasí" = got. jer „Jahr", užší při stcslov. léto, rovná-li