pokrevní, ale za to místní, jazyková i politická. Rodové zřízení bylo pro Indo-evropce přímo význačné a tvořilo právní, hospodářský a nábožensko-po-litický podklad společnosti jejich. Dovolena byla zprvu as jen exogamie (jiný rod slul cizí, srv. ruské чужая второпа, dále чужениш „ženich" a vůbec nevěsta „neznámá"), krevní msta byla povinností (srov. v kapitole 12.), majetek pozemkový byl původně společný (Dorfgemeinschaft; srv. stslov. VbSb „ves", pojmenovaná zpravidla patronymicky jako v řeckých jménech -ιδη, německých -ingen, slovanských -ici atp.), společný byly též náboženské slavnosti a oběti, přinášené zprvu onomu prapředku (jako v rodině nej bližším „otcům"), konečně vzájemná byla podpora i pomoc v společném boji. Zřízení bylo na veskrz demokratické, šlechty, stavů vůbec nebylo," také v tom Slované, jak víme, zachovali namnoze až dosud poměry bývalé, doznali tedy podle Hirta (1. c. 433) aspoň v dávnověku cizích vlivů co nejméně. I to svědčí zřejmě proti praporobě nějaké, zvláště turkotatarské.

Jako otec rodiny je soudcem a obětníkem svého domu, tak sbor starších (srbsky též sktipština, řecky γερουσία, lat. senatus atp., indoevropský as *sebhä = stind. sabhá, Sippe) řídil obecné záležitosti rodu neb plemene a volil ze sebe, zvláště pro potřebu válečnou, jednoho vůdce (prajazyková rovnice: stind. raja — lat. rěx, irské rí „král"; sem hledí srbský termin vojévoda a podle Schradera II.3, 2, 374 a 377 souznačný s ním župan, t. j. starosta župy, kterou Schräder definuje „Wohnungsbezirk eines pleme", s čím lze souhlasiti až na to, že by původní význam slova „župa" byl býval „Weidebezirk"). Tím způsobem Indoevropané a tudíž podle Maurikia i staří Slované rozpadali se v nesčetné množství plemen a drobných kmenů s množstvím volených „králů" (ῥῆγες), t. j. vojevůdců a nejvyšších soudců i kněží zároveň. Časem nadvláda těchto jedinců nad celkem třeba větším, válečnými poměry způsobeným, utužovala se víc a více — ze sdružení plemenného vznikal poznenáhlu národ (civitas) a z „vévody" (Stammeskönig) skutečný vládce, král (Völkerschaftskönig), nejdříve u Keltů, po té u Germanu a Slovanů; postupnému vývoji tomu svědčí z keltštiny přejaté gótské reihs a z germánštiny vypůjčené stslov. къпегь „kníže".

S hospodářské stránky jeví se nesouhlas mezi názorem Schraderovým a Hírtovým; onen zřízení zádruhové, rodové uvádí v těsnou souvislost s do-bytkářstvím, tento přímo se zemědělstvím indoevropským. Protože však právě orba vyžaduj e práce a úsilí společného, podmiňujíc již tím majetkovou rovnost členů všech, dále z mnoha jiných důvodů dílem už přednesených, dílem následujících dávám zde za pravdu Hirtovi.

Vraťme se к rodině, do níž vstupuje žena z cizího rodu, *) aby se stala sic „paní domu" (= řecky πότνια , srbsky domačica), ale zároveň aby plně náležela hospodáři, jenž získává v ní jednak matku dětí a zvláště žádoucích synů,**) jednak platnou na poli i doma sílu pracovní. Postavení indoevropské ženy bylo v mnohém ohledu nízké neb aspoň zvláštní, vyplývalo však většinou z poměrů hospodářských dřívějších i tehdejších: žena nebyla mužem ponížena i odsouzena úmyslně к pracím hlavně zemědělským, nýbrž