byl tu spíše dlouhý, samostatný vývoj, z něhož si vysvětlíme jak oddělené oběti, tak oddělené stolování její. Postavení ženy ne šmahem nepříznivé, nýbrž opět samostatné vysvítá také z úkolu jejího býti prorokyní, lékařkou ba i pomocnicí muže v boji. Arciť cudná, neporušená (= řec.παρθένος, lat. virgo, angl. girl) musila býti před sňatkem, nad tím bděla celá rodina, a věrna muži a poslušná po sňatku, kdežto muž měl právo odloučiti se od ní, zavrhnouti ji hlavně pro nevěru, neplodnost nebo ukládání jemu o život. Také vdova zaujímala postavení zvláštní: patřila jednou pro vždy manželu а к rodině, tak že se nesměla již provdati anebo následovala (též tak u starých Slovanů) pána svého do hrobu jako vše, co mu kdysi náleželo, zdali jen nucené čili po případě dobrovolně, nevíme; Schräder soudí, že mrav ten zachováván především ženami bohatých a mocných a že měl muže zabezpečiti proti nástrahám a ťtkladům manželek.

Též děti byly výlučným téměř majetkem otce rodiny, který rozhodoval hned po porodu nad jejich životem neb smrtí; slyšeli jsme, že vítáni jsou na prvém místě synové, ač zemědělcům i dcery jsou prospěšný prací. Mrav odkládati děti datuje vlastně z dob života loveckého. Brzy po porodu dávána již Indoevropany děckům jména, ve všech starých jazycích zjevně složená ze dvou kmenů (na př. Μενε-λαος zrovna tak jako Vlъko-vojъ atd.); ta po případě zkracována, v praktickém užívání pak pravidelně spojována s příslušnými patronymiky. Jinoch opásán v určitém věku zástěrkou a posvěcen znaky rodovými (kmenovými); zhusta dva. muži nerozlučně spřáteleni symbolem splývající jich obou krve. Bezdětnost je neštěstím; čelí se mu rozvodem, náměstnictvím (se strany muže nebo ženy), přijetím zetě v rodinu (i u Slovanů jsou t. zv. dcery dědičné) aneb konečně adoptací.

O zakotvenosti monogamie a vůbec celého rodinného i hospodářského zřízení svědčí pevně ustálené zvyky svatební, pokud sňatek uskutečňován normálně, totiž Výkupem nevěsty (rusky бракъ^; vedle toho byl únos (rusky умъгканге, воровская свадьба „Diebs- oder Raubehe") zajisté způsob též možný, ač ne pravidelný. Dál-li se za souhlasu děvčete, choval v sobě i závažný moment mravní. Jinak ceremonie svatební, dost obšírné, nemají do sebe nic specificky indoevropského, ukazují však s dostatek, že otec nevěstin ztrácel v dceři platnou pracovní sílu, za niž žádal náhrady: toť kupní cena (řecky sdvov, stslovansky věno*), jež ujednána mezi otcem a zástupcem ženicha i celého rodu (rusky въгговоръ, ряда, jež zpečetěna „ruko-bitím"). Po obchodním tomto dohodnutí následovalo hned zaslíbení (na př. u Slovanů, ne tak u Římanů). Odevzdání nevěsty přioděné symbolem ústroje žen, závoj e m, konalo se v určenou napřed lhůtu, zpravidla po žních, za přibývajícího měsíce: nevěsta, mužem uchopená za ruku, voděna kolem krbu za jiných ještě obřadů. Avšak dovršení celého sňatku bylo uvedení nevěsty do domu muže (odtud pojem „sňatku" vyjadřován vůbec kořenem *ved(h): lit. vedu, strusky voditi, vodimaja „manželka", stind. vadhu „mladá paní"; srv. též lat. uxorem duco atp.). Nevěsta, byvši vyzdvižena přes práh domu, posazena na kůži (u Římanů a Slovanů na ovčinu), až posléze slavnostně, dílem před svědky, uložena s mužem v loži svatebním.

Z ohledů náboženských a i hospodářsko-politických manželství za pravěku indoevropského bylo potřebou ano nutností: panic je tudíž