zjevem vesměs pozdějším,*) a zemřel-li kdo tenkrát neženat, byla i po smrti dána jemu družka (srv. naše „mládence" a „družičky" při pohřbu svobodných, o zvláštním prastarém zvyku onom však Schradeřův spis „Totenhoch-zeit", 1904)

*

Poznali jsme dosud již celou řadu ustálených mravů a více méně rozšířených zvyků základem jejich byly jisté náboženské nebo mravní názory a zásady, vyplynulé ze životních, osvětových poměrů tehdejších, zásady, které v oné době vesměs nahrazují jakékoli zákony, ale právě proto platiti nám musí za výraz právního svědomí Indoevropců. Přihlédneme zběžně к řečeným zásadám jednotlivým.

Již tehdy činil se bezděčný takořka rozdíl mezi právem božským (řecky θέμις, lat. fas, stind. dharma), jehož porušením byl zločin (řecky ά̓γος = stind. agaś), namířený proti řádům všeobecně lidským, na př. vražda spřízněnce, krádež — a právem spíše občanským, soukromým, jímž společnost, bezpečnost rodu nebyla dotčena, uctívaní předkové, heroové chránící kmene (θεοί πατρῶοι) ne uraženi. Vůbec bez práv původně byl cizinec, příslušník cizího rodu, plemene (ξένος, lat. hostis): jej bylo dovoleno zabiti beztrestně. Viděli jsme však, že cizinec „obchodník" jako host vstupuje do rodiny, kde posvátný ho chrání krb; pohostinství, vzešlé takto z potřeb obchodních, stává se časem pevnou institucí, dosti již vyvinutou v pravěku, tříbící se čím dál více v ohledu mravním1: v historických dobách u Reků, Římanů, Germánů ai Baltoslo v anů cizinec prosebný, host,, je nedotknutelný. Může-li býti vývoj přirozenějši?

Z kultu praotců rodinných plyne úcta к otci, ale i к -matce; chráněn je též společný majetek rodinný a rodový (nářadí, dům, domácí zvířata) příkazem, že nepokradeš. Pojem majetku je v primitivních dobách vyvinut co nejsilněji, v kommunismu zračí se už pokrok. Avšak stopa prvotného a to prepiateho pojmu vlastnictví jev tom, že zemřelému dává se všecko s sebou do hrobu — ba původně neopouštěl ani domu, to činili pozůstalí, později dostává zvláštní hrobní dům neb aspoň hliněnou popelnici, ternu v podobě kruhovitého dumu (Hausurne), v dobách historických pak jen rakev. Krádež se tresce na místě, když zloděj (stcslov. tatb = stind. täyú, řecky φώρ = lat. fur atp.) vnikl v noci a mocí se protiví; v případech pochybných byla asi již tenkrát běžná slavnostní prohlídka domu. Očistiti se bylo možno přísahou (podle Schradera = lat. ius; stcslov. rota = ossetské ard „přísaha", arm. erdnum „přísahám" atd.); snad byl možný i jakýsi boží soud. Byly subjektivní, ale rozšířené názory, co vše znečišťuje, kdy tedy třeba se myti, kdy obětovati; zvláště poskvrňovaly soulož, porod a smrt.

Svedení, znásilnění ženy platilo za zasáhnutí do oboru a práva pána domu; násilník směl na místě býti usmrcen. Za zavraždění příslušníka rodu jest vykonati povinnou krevní mstu (řecky ποινή) = avestsky kagna „Blutrache", rovnice prajazyková), t. j. kdokoli z provinilého rodu vrahova smí beztrestně býti usmrcen, leda že zapravena za zavražděného pokuta, výkupné (opět ποινή atd., něm. weragelt a samostatné podle Schradera struské vira '„Wergeld"), záležící podle nejstarší i slovanské tradice