ve stu krav; pak následoval — jako do nedávna u Jihoslovanů — krevní mír, smíření.

Krevní msta je soud spíše soukromý, zvláštní; starší rodu shromažďovali se však také к soudu veřejnému, rodovému (opět stind. sábhá), a rozsudek zněl často na vyhoštění z rodu a plemene, t. j. z domoviny a vypuzení do ciziny, což pokládáno za nej větší trest, ba přímo za neštěstí (sthněm. reccho „Verbannter", élilánti „Ächtung, Elend"); představa tato plyne přímo ze zřízení velkorodinného a byla tudíž u starých Slovanů rovněž běžná, jsouc samorostle zděděna z dob indoevropských, nikoliv vnesena teprv odjinud, od kmenů naprosto cizích, turkotatarských.

*

Dnes, kdy starší jednostranná mythologická nauka, hlásaná ve znamení všeobecného zosobňování přírody Maxem Mullerem a A. Kühnem, úplně se zhroutila, také v indoevropském pravěku místo hotové soustavy budeme především stíhati a sledovati mythologii t. zv. nižší, která se zakládá na víře у nesmrtelnost a na uctívání duše (Seelenkultus). Pak teprve ohlédneme se po principech také jiných, po případě po vyšších názorech prokmitajících.

Základem mythologie nižší, jež opatřuje veškery předměty a zjevy přírodní i kulturní duší, jež všude vidí daimony, dobré i zlé duchy, *) jest představa, že duše člověka žije, ba že je nesmrtelná; ve snu a úmrtím duše sic opouští tělo, avšak žije blízko něho i po pohřbu klidně dále — arciť za podmínky, že dostane se jí s dostatek jídla i nápoje a že vůbec bude opatřena vším, co nebožtíku náleželo, co vyplňovalo život jeho vezdejší: dům (srv. výše), oděv, zbraně a nářadí (ženě dáván do hrobu ruční mlýn), vůz neb loď, domácí zvířata, manželka atp. Z toho základního názoru prýští se zvyky a názory další: zemřelému strojí se ne jednou, ale víckrát ve lhůtách určitých (srv. Srby a Rusy) bohatá hostina pohřební a vůbec se jim pravidelně obětuje. Oběti koná otci, dědu a pradědu, tedy „otcům" (řecky Τριτοπάτορες a θεὁι πατρῶοι, rusky родители, bělorusky святы дзяды „svatí předkové" atp.) především syn, aby zabezpečil jejich a své vlastní rodiny klid, nad níž a jejímž domem i krbem duchové předků bdí (srv. skutečné domácí bůžky slovanské: rusky домовой „domovníček"). Prapředkům rodu a plemene, heroům kmenovým obětuje zvolený zástupce, vévoda vyšších těchto jednotek, po případě příslušník jistého rodu takořka kněžského, zvlášť obeznalého s obřady a říkadly obětními (řecké Eélloi jméno kněží Diových, snad rovno římskému Sdlii?). Mocných duchů a zejména nočních strašidel každý se tedy strachuje: proto všude vznikají zvláštní bůžkové (Sondergötter**), jež možno sobě nakloniti obětmi, ale také čáry, hlavně říkadly řečí vázanou, jako t. zv. „Merseburger Zauberspruch" obsahem i formou