souhlasí s říkadlem v staroindickém Atharvavědu. Čáruv užíváno zejména v primitivním lékařství, které pracovalo mastmi, bylinnými a jinými léky, někdy též operací (trepanací), ale především říkadly; jest význačno, že významy „odříkavatel" — „čaroděj (a kněz)" — „lékař" často se vyvíjejí postupně; srv. stcslov. vračb „lékař, čaroděj", dále stcslov. bajati „fabulari, incantare, mederi", srbské bajati „čarovati", bulh. bajati „odříkávati, hojiti", struś, bajam „incantator", stcslov. balija „čáry" a bahstvo „lék", rus. bdcharb „lékař". *) Pojem skutečného a výhradného „1 é k a ř e" je teprve pozdější: ke Germánům a Slovanům přichází od Keltů (irské liaig, gótské lekeis, „lékař", stcslov. lekb „lék").

Víra v duše a duchy, kult jejich pronikal tudíž vše (i do zvířat mohla lidská duše vstoupiti, jak dokazuje vlkodlak, poprvé mezi Indoevropci dosvědčený Heroclotem u N.eitrů, domnělých Slovanů); přes to však, že i příroda jen se hemžila duchy a daimony, že v pravém slova smyslu oživla, nelze z principu tohoto jediného vysvětliti druhou, již u dávných Indoevropců probleskující stránku jejich náboženství, která poznenáhlu, ale důsledně spěla к vytvoření vyšších, pevných a všeobecně (nejen mezi soukmenovci) rozšířených i uznaných postav božských, z nichž především jedna — na stupni třeba průpravném — jest neklamně dosvědčena i jazykem, totiž rovnicí:

(stind.) dyaúš pitá = Ζἑὺς πατήρ = Jnppiter.

Jde o význam a výklad této rovnice, k níž připojují též germánského boha války stsev. Týr, sthněm. Ziu a ke které se dále hlásí lat. dlvus „božský", řecké Sľog „nebeský", lit. ďěvas „bůh" a stcslovanské divb, divo „div", divým „obdivuhodný, divný", dim „den". Není pochyby, že základní význam byl tu „lesklý, světlý", potom „nebeský, božský"; avšak o pravé mythologické hodnotě oné rovnice nejsme zpraveni. Badatelé souhlasí toliko v tom, že tu zosobněn zjev, zbožněna moc nějaká pří rodni, podle Hirta blesk a hröm, tak že by *dJBus prikr znamenal „lesklého otce'^ t. j. boha hromovládce, tedy totéž, co řecký Ζεὺς φηγοναῖος nebo litevský Perkúnas ~ staroindickému Parjánya „bůh bouře, Gewittergott" (= starosev. Fjorgynn), konečně slovanský Perům — jen že tuto všude přímé provedeno spojem, přesná lokalisace v dubu, v stromu vůbec, v nějž hromovládce „pere". Naproti tomu však Schräder pojímá ono rčení jako označení „viditelného nebe", skvoucího se po mém zdání zejména ve dne v záři slunečné, stejně blahodárné jako záhubné, což rozhodně pokládám za výklad pravděpodobnější, než jest Hirtův; Hirt mimo to nedovede objasniti přímětek ,,otec", leč z analogie podle kultu předků, kdežto Schräder po mém soudě správně poukazuje к druhé sounáležité personifikaci takové, к „matce zemi" (srv. germánskou, na voze taženém kravami jedoucí bohyni Nerthus, keltskou Berecynthii atp.), tedy к božské představě rozhodně ženské a také podle Hirta zemědělské, к představě nad to obecně**) rozšířené, jejíž poměr к nebeskému „otci", vysílajícímu na zemi paprsky slunce, hrom i déšť, vystižen je v primitivní obraznosti lidu zcela přirozeně podobenstvím sňatku (srv. ἰερὸς γάμος u Hirta 1. с. 508 a u Schradera II.3, 2, 444 mimo jiné