odkaz к ruské báji lidové, že Громъ гремучш „rachotící Hrom" neb jasný Яръ, Ярило „bůh jara" přibližuje se „syré, t. j. neplodné dosud matičce zemi" [Матъ-сыра-зетля], aby, soulože s ní, ji oplodnil).

Na všechen způsob odkryli jsme tu nový princip bájetvorný, zosobňování, h y p o s t a-s i mocných sil přírodních, každému zjevných ano nápadných. Tím vyrůstají na podkladě zcela jiném, než jest uctívání předků, nové a nové bytosti podstaty božské, které v působnosti své prvotné byly přesně omezeny oborem neb živlem, z něhož vzešly; teprve později obvod působnostť jejich se šíří, některé bytosti zvláště převládají, ostatní se jim podřazují, až posléze ustálí se Olymp za primátu „otce bohů a lidí", potom arciť zcela jinak pojatého než indoevropský ,,dje~us рэШ". Avšak ani tento nebyl zcela osamělý; vedle „matky země" uctíván podobně posvátný oheň krbu (u Řeků, Římanů a Litevců v představě ženské: 'EarLcc, Vesta a zvláště lit. ugnis szventá — tedy opět božstvo bližší ženám; vedle toho mužský staroindický bůh Agni, snad božstvo bližší mužům se vztahem k ohni vykřesanému z kamene?), dále uctívána voda v pramenech a řekách (srv. ruské еодянь'ъе), pak větry (řecký Αί̓ολος, litevský Vějo-patis „pán větru" a bezpochyby i germánský Wöddn,Ödinn vzali odtud původ), konečně i slunce samo a zvlášť významný prý pro vzrůst a i jinak měsíc — tudíž vesměs zjevy přírodní zosobněné, ne ještě bozi plně osobní. —

Ze dvou zřídel viděli jsme vyvírati náboženství indoevropské, a není divu, že oba ty prameny, spějící za týmž cílem, naposled se pomísily: také přírodním božstvům se pak obětuje jako duchům zemřelých. *) Představa oběti prvotná proniká však v tom, že dar obětní má jeviti jistou shodu s povahou boha; věřilo se totiž, že vlastnosti oběti přejdou i na ducha, heroa, boha uctěného. Proto vedle obětí domácích zvířat (i koně) většinou vařených konají se také oběti lidské, kterých netřeba nutně pojímati za zbytek kannibalismu, jak tomu chtěl Schräder. Oběti přinášeny buď na výšinách, buď pod stromy v hájích; také to svědčí bohoslužbě přírodní, ne poctě předků a mimo to pravlasti lesnaté (srv. též u Indů významného Vanaspatis „pána lesa"). Vyšší náboženství, které jsme dosud sledovali, mísilo se však najisto se zbytky nebo s novými projevy fetiš'ismu, s uctíváním totiž kamenů (lit. Akmo, lat. Juppiter lapis) a poražených stromů, kmenů, pařezů i sloupů, posléze s kultem jistých zvířat (na př. hadů, к nimž pro jejich pohyby připodobňovány duše1: zemřelých).

Neníť právě náboženská představivost lidská tak jednoduchá, jak by se zdálo, a jistě poznání naše stěžují různé vrstvy a stupně její, sahající až do dob historických. Nejinak je tomu s pojmem osudu, s u db у (srv. starobylé as řecké μοῖρα), o němž Schräder, tuším, právem se domnívá, že Indoevropané ode dávna jej znali a jemu se kořili, představujíce si jej pod podobou jedné neb více sudiček, které každému hned při porodu (lat. Parcae к pário, ruské рожданицы k roditi) udílejí jeho „část", životní jeho „štěstí" (rusky atd. счастье).

*