str. 134
směs zemědělci a to ne valně zámožní; vynikají však přece blahobytem — a ovšem i přičinlivostí a důmyslem — nad obyvatelstvo domácí, zjm. Rumuny. Kulturně vůbec stojí české osady značně výše nad ostatním obyvatelstvem svého kraje. Kdežto v okresu moldovském z obyvatelstva nad б let umělo pouze 33% číst a psát, ve stolici krašovské 42-8% a v celých Uhrách 59'3%, ve vzpomenutých českých osadách znalo číst a psát 43% — 95% obyvatelů. Nestála tedy ani jediná česká osada pod průměrem svého okresu a kraje a jediná (Šumica) nedosahovala průměru zemského, kdežto všechny ostatní jej značně převyšovaly. Co do náboženství jsou jihouherští Čechové převážnou většinou katolíci; jen ve Sv. Heleně žije více (344) evangelíků reformovaného vyznání, tak že mají vlastní duchovní správu. Mimo to dosti četně vyskytují se mezi nimi i Nazaréni, vynikající náboženskou i mravní opravdovostí. Školy měly do nedávna uvedené osady české. V r. 1904 bylo ještě v Uhrách 8 českých škol: r. 1905 však je již jediná škola církevní českoma-ďarská a ze škol obecních dvě české, dvě českomadarské a tři madarské s používáním češtiny jako řeči pomocné. Doposud však se maďarisaci nedařilo: málo kteří z českých obyvatel se vůbec naučili maďarsky. Spíše se — iv Uhrách — poněmčují: tak stalo se ve Weidenthale a Wolfs-bergu, v nichž ještě r. 1876 Šembera zjišťuje český živel, jež však dnes jsou zcela německé, a v Novém Župánku — dle Czoerninga osadě rumunsko-české —, kde r. 1900 napočteno 981 Rumunů, 251 Maďarů a 240 Němců. Dr. Auerhan nepovažuje české osady v jižních Uhrách za ztraceny —, dovedeme-li jen s nimi udržeti živé styky. Žd
*
Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770—1816. Vydává Jindřich S kopec. Knihy první (rok 1770-1783) část druhá.
V minulém ročníku II., 91 zmínili jsme se o zajímavých a cenných Pamětech známého sedláka samouka, který ve svém polabském ústraní po hospodářské práci pilně čítal a neméně pilně spisoval. Vytkli jsme, jaký význam má dílo Vavákovo pro náš lidopis, pro nějž postava Vaváka samého jest dokumentem v pravdě vzácným. Tato druhá část Pamětí jenom utvrdila zmíněný úsudek a posílila vážnost, kterou si na pozdním potomstvu bezděky vymáhá venkovský písmák vlastenec. Spisovatel zaznamenává zde příběhy let 1781—83, pilně přihlížeje netoliko k nejbližšímu okolí milčickému, ale i kYudálostem veřejným vůbec. Toleranční patent a jeho důsledky zajímají ho v těchto letech nejvíce. Uvádí jménem své krajany, kteří se odhlásili od víry katolické, zmiňuje se o jejich nesnázích, ke které církvi se přihlásiti, o důrazných projevech nového náboženství, o schůzích jinověrců, hledání a opatřování kněží i chrámů atd. Bylo mnoho neurčitosti a nejasnosti v novém zařízení a z toho plynuly rozmanité nesnáze, ano i výtržnosti v lidu poddaném. Světská vrchnost tedy vydávala patent za patentem, vyhlášku za vyhláškou, aby učinila přítrž zmatkům a křivým výkladům. Vavák,. ač je přísný stranník katolický, který velmi těžce nese zavádění novoty a nejednou s jinověrci ostře a ne nestranně polemisuje, zaznamenává každý takový akt úřední a dodává, jaký byl jeho ohlas v lidu. Tím snesl hojný a cenný materiál к dějinám působení tolerančního patentu právě z těch vrstev, kterých si jiní spisovatelé málo všímali a které jsou právě pro lidopis nejdůležitější.
Jako v prvním svazku, také zde nalezneme nejeden údaj, významný zvláště pro naše zvykosloví. Uvážíme za příklad zmínku o pytláctví, o chození kněží po koledě, o žákovských obchůzkách Rehořských a j. Zajímavý
|
|
