*

А. И. Сонни: Горе и Доля въ народной вказкв. Eranos. Сборникъ статей по литературЪ и исторш въ честь заслуженнаго профессора Имп. Университета Св. Владтпра Николая Павловича Дашкевича. Шевъ igo6. Str. 362—425.

Podkladem nové této práce o předměte, jímž se zabývali přední učenci ruští jako Potebňa, Alexander Veselovskij a j. jest základní tese velmi sympatická nám a zajisté správna: „Dříve než začneme budovati evolučně-genetické systemy a teorie, jest třeba tradice lidové, které jim dodávají materiál, podrobovati kritické analysi a srovnávacímu výzkumu jak co do celé j ich. struktury, taktéž podle jednotlivých jich motivů. Považujeme za tím větší nutnost trvati na tomto požadavku, že módní nyní „antropologický" směr v studiích lidovědných příliš jím opovrhuje. Jest ovšem daleko vábněji a výhodněji prohlašovati, že tytéž motivy vznikají na různých místech naší zeměkoule následkem „jednostejnosti lidského ducha", a vyvíjejí se stejně podle zákonů evolučních, než aby se namáhavými drobnými historicko-filologiclcými studiemi stanovila filiace látek." Spis. polemisuje úvodem proti vývodům Potebňovým a Veselovského, sestavuje pak velko-, bělo- a maloruské verse povídky o „doli", o dvou dolích, srovnává versi gruzínskou, srbskou jakož také příbuzné tradice nalezené u jihoevropských národů románských, jakož také povídku zaznamenanou v 15. stol. u Vavřince Abstemia, kterouž připomněl již Reinh. Köhler, a také povídku řeckou ze sbírky Halmový, ve které jest to jako v jedné versi srbské a jedné maloruské spojeno s látkou o ptáčkovi nesoucím zlatá vejce, jak jsem to ukázal ve své studu o této pohádce v Národop. Sborn. VI., 120. Ruskému učenci tato moje práce patrně ušla. Tu by byl na př. se dočetl ještě o jedné makedo-bulharské povídce dosti zajímavé. Ostatně p. Sonni materiál slovanský daleko nevyčerpal. — Rozbíraje různé tyto verse ukazuje spis., že mezi ruskými a jihoevropskými versemi jeví se pozoruhodný rozdíl v tendenci. Kdežto v těchto nešťastný člověk má vždycky ve všem neštěstí, nanejvýše nějaký nahodilý úspěch podmíněný nahodilou nepozorností jeho osudu, jest základem ruských povídek zcela jiná ideje: i nejnešťastnější člověk může svůj stav zlepšiti, jakmile vybere povolání jiné, odpovídající jeho nadání. Podle toho možno tedy stanoviti dvě skupiny. Dále dovozuje spis., že tato víra v osobní osud, dolji, sreču, se vyvinula na půdě římské, a od Římanů přejata byla tato víra v individuální fortunu od jiných národů. Na Římany ukazuje podle mínění spisovatele také zajímavý rys, že jedna dolja podle těchto povídek bdi, druhá pak spí. Dovozuje, že to jest čistě římská představa, a ta zakládá se na metamorfose vlastní latinskému jazyku. Tak tedy nelze z povídky o dvou doljích nic do-vozovati pro bájesloví a náboženské představy starých Slovanů. Ve velko-ruské povídce sbírky Afanasjevovy shledává spis. dále po vyloučení motivu o „dvou doljích" povídku zcela uzavřenou „o chyceném a znovu propuštěném Hoři". Chuďas chytil démonickou bytost, která jest příčinou jeho neštěstí, uzavře ji do jisté nádoby a zakopá ji. Jiný, obyčejně bohatec, ji vykopá, vysvobodí, a nyní drží se ho pevně tato démonická bytost a jest příčinou toho, že úplně propadá. Tuto povídku nalézá spis. mimo Velko- a Malorusy také u Poláků i u Němců. Ukazuje tu na středohornoněmeckou báseň 14. stol. na báseň Reinmara von Zweier a j. („Ungelücke", „unsaelde"); připomíná