níž před vykonaným úvodem měly zlé síly velikou moc, a která kdyby byla na pole vyšla i bouřku byla s to přivolati. Jakmile však za svíčkou oltář obešla, byla bezpečna, i když šestinedělí dosud neminulo. Bába, zvláště starší a zkušená, těšila se i v měšťanstvu značné vážnosti a požívala na rozdíl od vesnic právo přicházeti do rodin (zámožnějších) do šesti neděl, kdy, i když novorozeně nekoupala, byla denně častována. Návštěvy u matky ,,do kouta" konaly se velmi obřadně, sousedky a paničky vždy se k nim vystrojily a neopomenuly něco ,,do kouta" posiati, dorty, víno, cukrovinky, nákypy, holoubě, kompoty a p. místo slepice s ,,lukšema" (nudlemi) a koblih na vesnicích obvyklých. Za návštěvy ty se pak po šesti nedělích rovněž obřadně děkovalo. Zemřela-li žena při narození dítěte, nesly ji nikoli nosiči, nýbrž ženy samy ke hrobu.

S dítkem, jež mělo dostatí kozu, t. j. býti odstaveno, provozovaly se rozličné ,,čáry", položily se před ně různé předměty, peníze, chléb, skvost, nástroj, a předpovídala se jeho budoucnost dle toho, po čem dítě sáhlo. Jako náhradu za své odstrčení obdarováno dítko nějakým šperkem (korálky, křížkem, penízkem а р.); byla-li mu kojnou jiná osoba než matka, podarována přiměřeně i tato. Také chůvě, která u dítěte nalezla první zoubek, dostalo se vždy slušného dárku.

Svatby v Litomyšli nelišily se zvláště v měšťanstvu mnoho od svateb vesnických. I zde pečeny koláče a v neděli před svatbou roznášeny jménem nevěsty přátelům i známým, zvláště těm, kteří na svatbu nebyli pozváni. Nastávající manželka takto ohlašovala změnu svého stavu, neboť tištěná oznámení teprve později vešla v obyčej a v některých rodinách vůbec se neujala. Svatba (po litomyslsku „svatby") konána z pravidla v úterý dopoledne a připojena к ní slavná mše sv. Před oddavkami se účastníci velmi okázale sváželi a po nich opět celý průvod objížděl na kočárech město obloukem pokud možno největším, jako zase na vesnici jelo se daleko do farní osady. Dle starých zvyků ještě stále kladeny droužkou věnečky na hlavy snoubenců, mládenci ozdobeni bílými fábory, proutky myrtovými, dříve rozmarinovými ostatní hosté alespoň myrtovou větvičkou. I v kočáry zatknuty kytice a koním zapleteny fábory do hřiv. Ještě před málo léty ve východočeských městečkách zatahovali výrostci neb zedníci na stavbě pracující svatbu, jejímž účastníkům bylo se vyplatiti; zajisté, že zvyk ten býval dříve všeobecný.

Svými bílými fábory, svou zelenou výzdobou, pruty a věnci podooal se pohřeb mladé dívky neb jinocha velmi „svatbám" a rozšafné sousedky připomínaly nešťastné matce důtklivě, že dává svoji dceru Bohu, že slaví tedy vlastně svatbu a dle toho že musí se i zachovati. Mrtvé dívce neb chlapci dáván pod hlavu skvostný polštář z bílého atlasu a druhý pořizován pro „bílou" družičku, která nesla na něm za rakví myrtový věneček. Na temeno mladého nebožtíka vtištěna menší neb větší myrtová korunka a dívka nad to oblečena do bílého šatu obyčejně velmi nákladného a zahalena od hlavy к potě do bohatého bílého závoje. Bílé stuhy a myrtové věnečky měly na rukávech mládenci, kteří doprovázeli bílou, také v závoj zahalenou družičku, nesli rozžaté svíce neb samu rakev, bílé stuhy vlály s kříže a se všeho věnovaného kvítí a často i sám hrob byl bílou látkou vyložen. Jen druhá družička, která v ruce držela symbol zničeného života, zlomenou svíčku, oolečena černě a černým zahalena závojem. Když po obřadech spuštěna rakev do hrobu, odepiali mládenci své stuhy s věnečky a hodili je za ní do hrobu, tak učinily i družičky s polštářem, korunkou myrtovou a zlomenou svíčkou, ostatní pak účastníci zasypali rakev drobným kvítím. Tato směs obřadné radosti, kterou na-