značovala bilá barva, roucha svatební, myrtoví, hojnost kvítí a světel, a tragického smutku nad utraceným životem, který byl na dně vší té okázalosti, budila dojem nevyslovitelný a nezapomenutelný každému, kdo byl pohřbu takového svědkem.

Pro truchlivé ty průvody byl v Litomyšli jakýsi ustálený řád o velmi přesných pravidlech, nenapsaných sice, ale všem dobře známých. Proto vzbuzovaly pohřby litomyšlské podiv všech příchozích svým pořádkem přímo vzorným. Rakev vystavována v posledních hodinách před výkropem v průjezde domu, kde nebožtík bydlel; nikdy, i když bylo obydlí sebe rozsáhlejší, nepřišlo kněžstvo a zpěváci do bytu. Tyto katafalky v průjezdech a pod schody zdály se mi velmi absurdnými, i tázala jsem se samých duchovních, proč se tak děje, proč nekoná se výkrop (jako v Praze dříve bývalo), v bytech? Nedovedli mi to vysvětliti, jen pravili, že bývalo tak od jakživa a že — snad! — na překážku byly velmi úzké a křivolaké schody, v starých domech obvyklé.

Někdy, zvláště do let osmdesátých, vystaven v „síni" městského domu i nebožtík z vesnice; a to zvláštním právem. Každý měšťanský clům v Litomyšli směl podle jistého privilegia velmi starého vařiti nikoli jako jinde pivo nýbrž páliti kořalku; i byla všude v přízemí, obyčejně na zad mistnost s kotlem, kde se kořalka pálila či vařila, a každý měšťan měl ve vesnicích okolních své odběratele, kteří o senoseči, žních, otavách, o posvícení neb svátcích církevních, kdy jest na vsi kořalky třeba, od něho ji kupovali. Svazek přátelský mezi měšťany a jejich rolnickými odběrateli.byl tak úzký, že zemřel-li na vesnici věrný odběratel kořalky, byla síň domu propůjčena к vystavení rakve jeho. Vesničané již s určitostí věděli, do které „síně" v městě rakev dovezou, aby poprvé vykropena byla. Po roce 1848, kdy nastala svoboda živnosti a kořalku směl vyráběti v Litomyšli i neměšťan, proměněny „pálenky" většinou v prádelny a zůstaly na památku pouze jméno, neboť služky vždy praly jen v „pálence", což cizinci bylo naprosto nesrozumitelno. Ale měšťané známým vesnickým rodinám propůjčovali na dále své „síně" к vystavování rakve, i když jim již kořalku neprodávali. Později měnili se majetníci velmi rychle, známosti staré utuchly a vesničtí mrtví přiváženi bud к některé z malých kaplí na obvodu města neb ke kříži pod „velký kostel", kamž se pak kněz dostavil a odkud se průvod dále na hřbitov ubíral.

Jakmile zazněl s kostela umíráček neb hrany, hádali městští, kdo asi umřel; zvoniliť prý chudému drobně a krátce „Nic neměl, nic neměl!" bohatému pak hluboce a slavně „Hory, doly, měl, hory, doly, měl!" V Proséci zatrhování zvonů vykládali pro bohatého „Pole, role, dům", pro chudého „Hadry, cáry."

Než býval však nebožtík ze svého bytu do „síně" odnesen, udělali nosiči na prahu s rakví kříž, což mívalo často za následek, že se mrtvola pohnula, neb že alespoň víko se posunulo; vůbec jevila se snaha, aby vše dálo se co nejsložitěji, nejzdlouhavěji, co nejvíce proti všem moderním hygienickým pravidlům, - na počest zemřelých i pozůstalých. Také účastníci ubírali sekvý-kropu ve svých nejlepších oblecích, zvláště měšťanky ukazovaly se tu v nádheře svých hedvábných šatů, těžkých převěsků, nejnovějších klobouků a zlatých klenotů. Kdežto ve yelkoměstské společnosti jest pestrý šat i při cizím pohřbu dobrým mravem téměř zakázán, kdežto vesničanky zakuklují se do černých neb hnědých loktušek a vlňáků, vypadal v Litomyšli pohřeb právě okázalostí ženského světa jako slavnostní korso.

Starostí každého bylo zamluviti si bud již předem neb alespoň za vý-kropu někoho do páru, neboť po vykonaných obřadech seřadili se přítomní