do velmi pravidelného průvodu. Za křížem, ministranty neseným, šly nejprve cechy, spolky а р.; korporace, k níž zemřelý sám neb dle příbuzenstva náležel, zapůjčila též příkrov na rakev. Před rakví ubíralo se kněžstvo, byl-li pohřeb nejslavnější „na tíi kopy", nesena „umbclla", jakási báň z černého aksamitu, původně deštník pro kněze. Rakev vždy nesena, vůz pohřební zaveden teprve později a náležel к výjimkám. Za rakví kráčeli nej bližší příbuzní, pak dle toho, nesena-li žena neb muž, nejdříve muži a pak ženy neb naopak. Čím lišil se a vynikal průvod svobodných neb žen v šestinedělí zemřelých, již bylo pověděno. Hudba provázela obyčejně mladé a svobodné aneb ty, kteří náleželi ke sborům hudbu si vydržujícím. Jako úzká stuha vinuly se za ustavičného zvonění hran pohřby po táhlém rynku a kolem „Skalky"; jakmile objevoval se v řadách nepořádek, jakmile nekráčeli všichni v párech, ihned bezpečně tvrzeno, že jest to pohřeb z vesnice a říkáno o funusnících, že „jdou jako stádo". (Naše pražské pohřby, kde účastník vystřídá po cestě sta sousedů, jsou vesměs toho druhu.)

Na hřbitově uložen Dyl mrtvý nejprve v kostele hřbitovním, kde podruhé vykropen, třetí velmi dlouhý obřad konán u hrobu; odtud vrátili se účastníci opět do kostela a zde zpívána stará píseň „Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky, království nebeského dědičky atd."

Ale i když dozpíváno, svíce shášeny a věnce odneseny, nebyl pohřbu konec; rodina i přátelé vrátili se к hrobu dosud nezasypanému a tutéž pout vykonali nazejtří po rekviích.

Starý hřbitov litomyšlský, do konce let osmdesátých málo rozsáhlý, měl přes to svůj zvláštní prostor pro samovrahy, oddělený malým valem od hrobů ostatních, zarostlý nízkými keříky, kopřivami a jiným býlím. Hroby nešťastníků, kteří nechtěli dobrovolně snášeti tíhy života, vyloučeny jakoby ze všeobecnosti; ale rovy jejich všecky označeny tabulkami se jmény a daty a provázeny verši vždycky dojemnými a často otřásajícími. Ještě v rocích 1876—79 zůstávaly tu některé nápisy, jež odhalovaly nejhlubší bídu a strast lidského bytí. Pak kříže i tabulky, strouchnivělé a rzí sežrané, odklizeny, hroby se zemí srovnány, konečně i val odstraněn a na hřbitově se všech stran rozšířeném jen tabulka v zeď zasazená, již věnovali nešťastnému studentu život odvrhšímu kollegové, dává tušiti, kde ponurý onen oddíl kdysi začínal. Až vybourají zeď, i tato stopa zmizí.

НроФ. Т. Д. ФлоринскИп Славянское илемя. Статистико-этно-rpa*ii4ecKÍft обзоръ современнаго славянства. Съ приложешемъ двухъ этнограФическихъ картъ. Шевъ 1907. Sír. 10 + 193. Cena r. 2"5о. *)

Mezi soudobými slavisty je málo takových, jichž zájem k Slovanstvu se nesoustřeďuje jen na jednu nebo dvě národnosti, na jednotlivé epochy, činitele a památky. Kromě toho mezi odbornými učenci jen málokteří obra-