cejí zřetel svůj k Slovanstvu živému. Dávné, mrtvé památky, starý jazyk — tomu u nás více se učí na universitách a'ještě více se pěstuje mimo školu. Kijevský professor T. D. Florinskij jest tu vzácnou výjimkou jako populari-sátor slovanských věd, osvědčený již všeobecně pracovník na tomto poli, jenž ve svém universitním povolání spatřuje ne úkol přísného specialisty nežli předmět živý. Tomu nasvědčovaly stati a rozpravy T. Florinského, jeho „Лекцш po славянскому языкознанио'* a zvláště — nedávno vyšlá kniha „Славянское племя". Cílem spisovatelovým bylo obsáhnouti Slovanstvo v celé jeho moci a síle, podati co možná nejvíce dokladů a číslic o každém jednotlivém národě, vyložiti všechen tento materiál jasně, stručně a živě.

Již dávno pociťoval se nedostatek podobné knihy, proto tím spíše nyní zaujme přední místo v chudé ruské literatuře o Slovanstvu; jí může se vy-chovati nejen mladé pokolení, ale i pokolení starších, odchovaných cizími naukami o slovanském světě. Jen u takové knihy, stvoiivší svého druhu svátek v jedinečné téměř a málo populární látce čtenářům slavistiky, můžeme klásti vážné požadavky, aspoň pokud se týče přesnosti. V tom ohledu neuspokojují namnoze oddíly knihy této. Z jednotlivých kritických poznámek omezíme se jen na některé, vztahující se k všeobecné stránce knihy. Tak hned na prvém řádku první stránky nalézáme velice hrubý omyl. Spisovatel tu praví: „славяне (vhodnější je starýnázev „Slověné") наряду съ индийцами, германцами п романцами" atd. Patrně američtí „пндЪйцы" (indiáni) zde po-míseni s „индусами" (Indy) indoevropské větve lidstva. Je-li to lapsus me-moriae, je jistě pro dobrou knihu naprosto nepřístupný. Známá spisovatelka pro mládež E. N. Vodovozova změnila se ve spisovatele (Vodovozov, str. 22) a vynechána její kniha „Чехи, поляки, румыны", 3. vyd. Petrohrad, 1905 (připomenuta je zde pouze knížka téže serie „Болгары, сербы, черногорцы." a rovněž i její „Жизнь европеискпхъ народовъ" ve třech dílech). Vůbec bibliografie na str. 16—24 mohla býti poněkud úplnější a ne tak náhodná. Kromě toho při citování zaniklých časopisů neudávána přesně léta jejich existence, na př. možno se domnívati, že vychází dosud „Věstník Slavjanstva" (citováno zde „od 1888 r." str. 22), „Slavjanský Věk" (,,od r. 1901", str. 23) a pod. Při citování „Srovnávací grammatiky" Miklosichovy v německém vydání (str. 22) mohla býti učiněna zmínka i o ruském překlade této knihy, zvláště když mnohem starší překlad „Slovanských Starožitností" Šafaříkových citován je tu prof. Florinským zcela přesně a uvedeno dokonce i jméno překladatelovo (str. 18).

Mnoho chyb je v zeměpisném a národopisném názvosloví a rovněž tak ve všeobecném třídění v oddílu „СосЪди русскаго народа ii инородцы на TeppnTopinpycci aro народа и русскаго государства" (str. 29—36) Místo, ,Běl-cevský" újezd mělo by býti „bělecký" (od m. Bělce), jak újezd tento nazývá se v obyčejné mluvě i ve vědecké literatuře. Rumunům spisovatel přiděluje pouze čtyři újezdy Bessarabie, vynechav z neznámých příčin benderský, izmailský, chotinský a j. Kdyby si byl spisovatel povšiml národního seznamu z r. 1891 (pod red. Trojinského), uvedené od něho zprávy na str. 32 a násl. byly by mnohem úplnější a přesnější. „Jaroušky" újezd, patrně omylem místo „jaranský". Všichni Filmové, bydlící v poříčí řeky Volhy a Kamy připočteni ke křesťanům, ačkoli dosud jsou mezi nimi pohané. Kromě toho mělo býti poukázáno na to, že Permjakové mluví nářečím jazyka zyrjanského, následkem čehož je nelze spojovati s Votjaky a Zyrjany (rubrika v). Místo „tovči" má býti „tavči". Termín „běly e Kalmyld" (str. 33) je příliš nepřesný (naz. je ruskými kozáky, ne Mongoly). Totéž týká se hned následu-