duchům, kteří prý v dubu sídlí. Tisíciletí uplynula a obyčej, jejž zakazovali králové, proti němuž hřímali proroci, ' udržel se v těchto, civilisaci málo dotčených krajích až do naší doby.

Vedle množství materiálu, sneseného v práci zasluhuje pozornosti také kombinační umění Frazerovo. Narážka zdánlivě nepatrná nabývá důležitosti, když nám autor ukáže, jak souvisí s obyčeji a pověrami jiných národů. Uvedu příklady.

1. Mezi četnými nařízeními, jež vypisují Exodus a Deuteron., čteme (na př. Exod. XXIII. 19, XXXIV. 26; Deuteron..XIV. 21) -Nebudeš vařiti kozelce v mléce matky jeho". Moderního čtenáře tento zákaz ovšem poněkud zaráží, ale pověry pastýřských národů afrických jej vysvětlují. Základem jest přesvědčení, že mezi mlékem a zvířetem, jež je dalo, zůstává stále magický svazek. Proto přemnozí pastýřští kmenové požívají mléka jen v podobě tvarohu domnívajíce se, že vaření mléka škodí dobytčeti. A proto také mnozí úzkostlivě dbají, aby mléko nepřišlo do styku s masem; bojí se, že dobytek by dával mléko s krví. Zákaz jest mimo to motivován ještě tím, že maso v mléce vařené bylo považováno (a je dosud u mnohých národů) za zvláštní lahůdku.

2. Po celém světě jest rozšířen názor, že člověk může svou duši uíožiti na bezpečném místě a chrániti se tak před smrtí. *) Tak na příkl. skrývají australští domorodci na nepřístupných místech kameny a hole určitých tvaiů; jsou přesvědčeni, že tyto předměty jsou v nejužším spojení s dušemi příslušníků kmene a jejich ztrátu oplakává celý kmen jako největší neštěstí.

Dnešní domorodci ovšem již nevěří, že v posvátných holích jsou duše jejich skryty skutečně (hmotně), že by zemřel ten, jehož hůl by byla zničena, ale v tradicích oněch kmenů máme doklady, že předkové jejich skutečně schovávali tímto způsobem svoje duše. A stopu tohoto názoru shledává autor ve slovech manželky Nabalovy Abigail, jež prosila rozhněvaného Davida, aby odpustil nevlídnému muži jejímu. Mimo jiné pravila ve své řeči (1. Samuel. XXV. 29.): ,,A byť i povstal člověk, aby tě stihal a hledal bezhrdlí tvého, budef však duše pána mého svázána v svazku živých u Hospodina Boha tvého, duši pak nepřátel tvých jako z praku pryč zahodí".

3. Na mnohých místech St. Zák. jest zmínka o „strážných prahu" (na př. Jerem. XXXV. 4., LIL 24; 2. Král. XII. 9, XXII. 4, XXIII. 4, XXV. 18.); prorok Sofoniáš I. 9. pak vyhrožuje: „Navštívím v ten den i každého kterýž uskakuj e na práh, kteříž naplňují dům pánů svých nátiskem a lstí".**) V této narážce máme snad doklad, že také u Židů byla rozšííena víra v posvätnosť prahu, jehož se nikdo neměl neuctivě dotýkati. Analogií jest mnoho. Již Marco Polo zaznamenal, že v Pekingu stáli u dveří paláce panovníkova strážci, kteří dbali o to, aby nikdo nedotkl se nohou prahu.