(1907). Sám pak spis. pokládá tyto kameny za pozůstatky z dob předkře-sťanských, předhistorických, za zbytky dávné kultury předkřesťarské, bájí pohanských. Po zavedení křesťanství byly všecky předměty pohanského kultu zničeny, jako svatyně, posvátné stromy, bůžkové а р., jen „boží stopy" nedaly se zničiti, neboť byly vykovány na velkých kamenech, kteréž se nedaly jen tak rozbiti. Jich divný význam vyhynul z paměti lidu a tak začala obrazotvornost lidu tvořiti nové legendy již na základě tradic a legend křesťanských. Staly se pak kameny místy předmětem zvláštního kultu, kameny se sledy stop Matky Boží, aneb jiných svatých a světic, prosluly zázračnou, léčivou mocí, zazdívány do zdí kostelů, kapliček posvěcených zvláště nanebevzetí Panny Marie, opatřovány pobožnými nápisy, byly od zbožného lidu líbány. Tak bylo nejenom u evropských národů křesťanských, než podobně také v Asii u národů buddhistických, a dávno již byly mezi těmi tradicemi a bájemi shledávány jakési užší příčinné svazky. Spis. se též kloní к takovému mínění; míní, že pod vlivem buddhistických legend vznikly legendy o sledech stop Ježíšových v Zemi Svaté, odtud pak vzaly počátk}' podobné legendy v Římě a Carihrade. Původní vznik těchto kamenů byl různý, byly ŕ vydlabány jak symbol náboženského kultu (u buddhistů, u mohamedánů, a též křesťanů) aneb souvisí s kultem mrtvých, jako náhrobní kameny v pradávných časech pohanských i pozdějších křesťanských, aneb jinde u Římanů starých, byly obětovány bohům. Jsou ovšem ještě kameny v dobách předhistorických vydlabané, jichž význam nyní jest neznámý. Postupem času všecky tyto kameny nabyly pouze jediného významu, stopy na nich patrné byly pokládány za sledy kročejů osob posvátných, božských. Spis. sám nepokládá otázky o těchto „bozích stopách" za то řešené, a vyzývá к dalšímu sbírání materiálu, zpráv archivalních i legend lidových. •— Druhá větší část knihy (str. 27—T05) obsahuje zeměpisně sestavený seznam legend, jakožto i starších zpráv historických z celého světa. Takové zprávy začaly soustavně sbírati pařížská „Revue des traditions populaires" i Pi-tréův „Archivio per lo studio delle tradizioni popolari". Zásluha spisovatelova jest vtom, že sebral legendy ze zemí polskýchT sousedních. Tu čerpal však výhradně z pramenů polských, bohaté národopisné literatury maloruské ani si nepovšimnul. Nemá ani žádných zpráv ze zemí českých.vAR@j p a

*

H. H. Дурново: Легенда о заключенном* öikcb въ визавтШской и старинной русской литература. Древности. Труды славянской коммиссш Ими. Моск. Археол. Общества IV, 54—152, 319—326, Москва 1907.

Práce slavistické komise moskevské společnosti archeologické věnovány jsou po výtce výzkumu starého písemnictví cirkevnoslovanského a ruského. Pro literaturu tradicionalní mají význam celkem jen sekundární. Ze všech pojednám vytištěných v nejnovějším IV. sv. těchto „prací" zasluhuje naši nej větší pozornost rozprava p. N. N. Durnova, ne proto, že by snad pojednávala převážně o tematu rozšířeném v tradicích lidových, než pro úzkou souvislost demonologických představ lidových se starým písemnictvím církevním. Spis. prozkoumal ve své studii poměr ruských legend vypravujících o čertu zavřeném do nádoby jednak s písemnictvím byzantinským, jednak se západoevropským středověkým a zároveň se snažil stanovití vývoj představ o čertu, zvláště vývoj čerta přihlouplého, klamaného. Probírá nejdříve ruské texty o avva-Longinovi, který křížem zažehnal čerta do nádoby s vodou, 2. Život sv. mučedníka Konona Isavrijského uvedený záhy do cirk.-