a konečně připomíná se, že mnohé zámky a hrady zmizely pro zločiny jich držitelů různým způsobem. V §§ 3—4. uvedeny jsou osoby a zjevy, které navštěvují zámky a hrady ať obydlené neb neobydlené. Takové jsou: skřítkové, duchové, neviditelní hudebníci, zemřelí, kteří bývali v tom neb onom hradě, bývalí majitelé, bílé paní, Melusina, zvířata příšerná atd. Zjevují se v noci a někteří z nich, zejména bývalí majitelé přijdou do osvětleného pokoje a chovají se tam tak jako za živa. V 5. § dovídáme se, jak lid francouzský smýšlí o podzemních sklepích, žaláiích a hladomornách, jak vysvětluje se v nich šelest (křik, pláč uvězněných). V posledním jest řeč o těch, kdo objevují se v noci na blízku hradu, to jsou: černý rytíř se zakrváceným obličejem, bílí ďáblové, kněží, Melusina, popravení atd.

Poslední kap. jedná o pověstech, které se týkají měst. Tradice o městech jsou mnohem řidší než o kostelích, hradech atd., ale mají svůj určitý ráz. Spisovatelé starší se jich nevšímali a proto nám mnohé nejsou zachovány. V § r mluví se o původu a úpadku měst. К pověsti o původu měst často zavdává příčinu jméno samo, např. Corseul z ,,c'est un corps seul"; unosgens'1 = Nogent atd. a k tomu přidělá se pověst. Podobné pověsti o založení města a prostoře jeho, jako jsme viděli u kostelů, hradů, jsou řídké. Některé vesnice se chlubí a vypravují pověst, že dříve byly velikým městem. Města se propadávají nejčastěji a tím si odpykávají trest. O některých městech lid, soudě podle polohy předpovídá, jak zahynou. V§ 2. (Les hautises) vypravuje se, kdo navštěvuje města: jsou osoby bud historické, fantastické, bílé paní, zvířata strašlivá. V § 3. (Particularités des rues) uváděny jsou pověry o kamenech, sochách, o svatých, které se lidem zjevují, má-li přijití neštěstí, o zbořených a prokletých domech. Četné pověry a pověsti uvedeny jsou z Paříže.

Kniha III. nadepsaná ,,Le peuple et ľhistoire" obsahuje (227—404) čtyři kapitoly: I. Les gens ďéglise; II. La noblesse et le tiers état; III. les guerres, IV. ľhistoire de France dans la tradition populaire, týká se tedy jednotlivých stavů a dějin národa francouzského.

V kap. i. mluví o stavu kněžském, o němž právě v krajinách nejpobož-nějších kolují historky, pořekadla nepříliš proii lichotivá. V prvních čtyřech §§ mluví se o knězích, mniších, jeptiškách a poustevnících. Lid o všech smýšlí stejně, vytýká jim jejich lakotu, labužnictví, nesnášenlivost mezi sebou, prostopášný život, pokládá je za čaroděje, za spojence dáblovy a věří, že potká-li se kněz, jeptiška, že to jest neštěstí. Mnohé historky roztroušené mezi lidem nejsou původu lidového, nýbrž dostaly se к němu prostředím knižním z doby bojů za svobodu náboženského smýšlení, za reformace a revoluce. V § 5. (Les templiers et les moines rouges) mluví se hlavně o templářích, kterým vyčítají se tytéž vady, ale připojují se pověsti o jejich bohatství, moci a slávě. Mnohé památky, starší než oni, se jim připisují. V posledním § (Le clergé et les seigneurs), vypočítávají se útrapy kněží, které musili snášeti od svých pánů: začal-li sloužiti na př. mši dříve než pán přišel, byl od něho pohaněn při oltáři a j.

Kap. II., která pojednává o šlechtě a třetím stavu, obsahuje: §1. Les vilains et les nobles a § 2. Les nobles et leurs pairs. V 1. mluví se o poměru sedláků к pánům. Lid poddaný nazývá se „Jacques Bonhomme", (t. j. Jakub hlupáček) neb sedlákům dávají se různé přezdívky na př. Tsoquants to jest: porteurs de sabots; uvádějí se pořekadla o jejich žárlivosti, lživosti, domýšlivosti, že sedlák drží svět. Na druhé straně uvádějí se trampoty, které sedlák a jeho rodina zkusí od pánů. Páni nechávají tančiti před sebou jejich dcerky