mnohých místech musí se dobře uvažovati, vztahuje-li se uvedené k bulharské zádruze či ne. Mimo to autor ve své veliké snaze srovnávací často velmi obšírně vykladá věci, jinak již dobře známé, nebo na více mistech opakuje totéž. Tak na př. z mnohých takových případů nejvíce bije do očí to, že mínění, probraná již v úvodě, více nebo méně opakují se i v ostatních částech spisu, a zvláště v oddíle o slovanské zádruze v starověku. Výtky ty však nezmenšují nikterak cenu Bobčevovy knihy. Ona je jistě cenný příspěvek к poznání zádruhy u Slovanů. Přirozeně, že po tolikých badáních a studiích o zádruze u jiných slovanských národů a zvláště u bulharských sou-kmenovců, Srbů a Chrvatů, nemohlo prozkoumání bulhan ké zádruhy podati něco zvláštního a úplně nového. Všechno, co Bobčev podává svým spisem

0 bulharské zádruze, dobře již známe ze studií o zádruze srbo-chrvatské. Proto ani nebudeme zde uváděti všech jeho resultátů, nýbrž uvedeme pouze ty, jež zasluhují, myslíme, zvláštní pozornosti. Při tom podáme i hlavní vývody autorovy, které mají povšechnou platnost.

Üvod je vlastně většinou přehled historického vývoje vědeckého badání o zádruze. Již z úvodu, jakož pak mnohem ještě více z dalších oddílů knihy, vidíme, že autor nepovažuje zádruhu za etnickou zvláštnost jen jihoslovanských nebo slovanských národů, nýbrž za společenský útvar, v jakém žili i mnozí jiní národové. Nečiní rozdílu mezi jihoslovanskou zá-druhou a známými kolektivními družstvy ruského národa. Neschvaluje Peiskerova mínění o pozdním vzniku jihoslovanské zádruhy pod vlivem římsko-byzantského systému daňového, nýbrž domnívá se, že je mnohem staršího původu, nepochybně ještě z doby slovanské pospolitosti.

V oddíle Dnešní bulharská zádruha spisovatel nejprve připomíná, že zádruha je slovo srbské, ale že to není srbské národní slovo, jež původně označovalo velikou rodinu, veliké hospodářství, nýbrž že je to slovo čistě lokální, jež značí totéž, co ,družstvo'. Na důkaz toho uvádí materiál z Hercegoviny, Černé Hory a Boky Kotorské, obsažený v Bogi-šičově sbírce, a dále to, že Bogišič v zákonníku pro Černou Horu všude užívá místo „zádruha" výrazu „domača zajednica" a někde „kuča". Slovo „zádruha", tak praví Bobčev, zdomácnělo v zákonodárných aktech Srbska i Chrvatska, a krom toho se ho užívalo ve spisovné mluvě od začátku minulého století, načež je přijali i cizí badatelé (str. 32 a 33). Soudím, že celý tento výklad autorův je mylný. Slovo zadruga je nepochybně čistě národní slovo srbské, a to právě v tom významu, v jakém se ho i dnes užívá ve velké části srbského národa, t. j. jako pojem pro rodinnou a zároveň

1 hospodářskou jednotu. Bylo by zajisté podivno, aby národ, u něhož je zádružný život tak rozvit a rozšířen, neměl národního slova a označení pro takový společenský útvar! A že slovo to bylo již dávno v našem národě, toho nejlepším důkazem je, že je nalézáme již r. 1818 v prvním vydání Vukova „Slovníka" (viz slovo zadruga, Hausgenossenschaft atd.). Víme, že Vuk bezprostředně a velmi svědomitě shromažďoval slova ze samého národa a dojista nemůžeme vytýkati, že by byl již na zač. 19. století stál pod nějakým vlivem spisovné mluvy, pokud se týče významu a výkladu slova zadruga. *) Proto je nám s podivem, že Bobčev, ačkoliv sám také uvádí