Bobčev dovozuje, že zádruha ještě dnes trvá v Bulharsku, ale všechna hádání a statistiky ukazují, že pravé zádruhy existují pouze v záp. Bulharsku, kde jsou rovněž velkou vzácností, kdežto v již. Bulharsku a v Rhodopech ne-•existují vůbec. Názvu „pravé zádruhy" jsem úmyslně užil proto, že Bobčev takové zádruhy označuje jako zvláštní druh proti prostým zá-druhám. Prostá (srbsky: ikonosna) zádruha, tak praví, sestává pouze z otce s jeho potomky, kdežto pravá, složená či úplná zádruha vždycky objímá více rodin a Bobčev stanoví, že nemůže obsahovati méně než 10—12 členů. Proč je třeba 10—-12 členů, ničím neodůvodňuje, a my soudíme, že počet jeho není ani přesný. Což nemohou dva bratří se svýma ženama a dětmi tvořiti úplnou zádruhu, třebas by v zádruze té bylo i méně než 10 členů?

Povšimněme si nyní i dalšího. Bobčev praví, že ve východním i jižním Bulharsku neexistují pravé, úplné zádruhy, ale že lze pozorovati v tamějších rodinách některé charakteristické rysy, jež nasvědčují jejich zádružnému charakteru, a jsou tudíž prosté zádruhy. Výrok ten by měl však Bobčev jasněji dokázati. Ale stále operuje s doklady ze západního Bulharska. Dále uvádí podle Utěšenoviée (z r. 1859) kraje srbskochrv. zemí, kde byla rozšířena zádruha, načež uvádí obdobné doklady z Bogišiéova sborníka (z r. 1874). Srovnáním těchto dvou skupin dokladů, jedněch novějších, druhých poněkud starších, soudí Bobčev (jako Kadlec), že se může dokázati, že v některých srbochrv. krajinách zádruha přestala. Ale že tomu tak není a že naprosto nedostačí, podobně opírati se pouze o data těchto dvou spisovatelů, nahlédne i sám Bobčev, uváží-li, že Bogišié uvádí pouze ty kraje, z nichž čerpal osobně své doklady. Jinak by jistě v Srbsku nejmenoval pouze •dva okresy jako kraje, v nichž jsou mu známy zádruhy, ježto určitě musil věděti, že zádruhy existují — jako dosud — více méně ve všech ostatních krajích Srbska.

Když vidíme tudíž, že zádruhy jsou rozšířeny počínaje západním Bulharskem ve všech juhoslovanských zemích (vyjma slovinské), namane se otázka: proč ve východním a jižním Bulharsku nejsou (pravé) zádruhy. To je otázka neobyčejně důležitá, jak po stránce sociální a právní, tak i po stránce etnologické, a proto je jeden z hlavních úkolů pro bulharské badatele: najiti příčiny tohoto zjevu. Bobčev však otázky té se v celé knize nedotekl ani slovem.

Zvláštní pozornost zasluhuje, že Bobčev při značném počtu příkladů ze sofijského okolí dokázal, že se neustále' ještě tvoří i nové (pravé) zádruhy. Plným právem vytýká toto životné udržování zděděných zvyků a snah po zádružném životě u Jihoslovanů, jak jsem i já proti Peiskerovu mínění vytknul ve svém díle o černohorsko-brdjanském kmenu K u čích (srov. „Кучи, племе у Црно] Гори, етнологдка студи}а". Bělehrad. ЕтнограФ. Зборник Кр. Срп. Акад. Н. Kn. VIII., str. 190—200). Úplně souhlasím se slovy Bobčeva, že to obnovování zádružného života je při tom, že mu ani okolnosti ani čas nejsou příznivé, zjev, který „zvláště by měli míti na zřeteli přívrženci učení o nestálosti zádružného života u Slovanů a o jeho vzniku následkem cizích vlivů a finančně-fiskalních příčin" (str. 51 a 52). To by mělo pobádati k dalším badáním v tomto směru rr všech Jihoslovanů.

V dalších článcích prvého dílu své knihy Bobčev přehlíží výklady a právní názory v lidu o složení a uspořádání zádruhy, o majetkových poměrech v ní, o rozdělení zádruhy, o její dobrých i špatných stránkách, o zrušení zádruhy a o právním charakteru zádruhy. Doklady zde uvedené do-