svědčují i pro bulharskou zádruhu vše, co dosud již bylo známo o zádruze u ostatních Jihoslovanů. Kromě všech druhých znaků, které udržují příbuzné v zádruze, a které jsme již seznali z výše citované definice, vidíme,, že pro zádruhu v západním Bulharsku je charakteristické ještě udržování a úcta i к velmi vzdálenému příbuzenstvu (pro něž již i církev dopouští sňatek) a mimo to oslava „služby", která odpovídá známé srbské „slávě" („krsnému imenu"). Dělení hlavního, nemovitého zádružného majetku se v Bulharsku pravidelně vykonává po rodech (per Stirpes). — Bobčev poněkud na podkladě Laveleye-a a poněkud na základě vlastních studií podává velmi pěkně všechny zvláštnosti zádružného života, a nedostatkům, kterých je jinak velice málo, právem přikládá velmi skrovný význam. I on je tudíž jedním ze zastanců dalšího udržování jihoslovanské zádruhy. To potvrzuje i v oddíle, kde mluví o vymírání zádruhy, slovy: „Nemůže se říci absolutně, že zádruha jako starobylé ustanovení, blízké velice primitivnímu stavu, neodpovídá nové kultuře a že proto nemusíme litovati, že vymírá. My bychom mohli použiti dobře zádruh, které existují, i zádružného charakteru, jejž mají u nás rodiny na vsích i v městech", abychom uspořádali, tak praví, dnešní zádruhy vnášejíce do právních názorů zadrugarských něco z principů soudobého práva (str. 137—8.) — Rozbíraje právní charakter zádruhy přichází Bobčev k tomu, že je zádruha kollektivně právní osoba.

Když si spisovatel vytknul, že ve zvláštním oddíle pojedná „o zádruze v daleké minulosti u různých národův", je přirozeno, že se nemusil omezovali pouze na známé doklady z árijských národů. Jeho pojednání v tomto oddíle dokazuje, že existovala zádruha u všech árijských národů, ale nepodává nám určitých důkazů, že by zádruha byla všelidským zařízením. Důkazy ty při názoru autora (viz str. na př. 144 a násl.) byly by dokonce nutný, ježto nestačí uvésti pouze názory dvou nebo tří spisovatelů, jimž my ani nemusíme věřiti.

Bobčev rozhodně tvrdí, že turecko-tatarští „Prabulhaři", kteří se poslovanštili, ani trochu nezměnili aniž mohli změniti rodinný život a jeho podstatu u těch Slovanů, kteří byli podrobeni státu Asparuchovu. Vliv „Pra-bulharů" byl v tom ohlede, tak praví, právě tak malý jak vzhledem na národní jazyk, národní obyčeje a národní vědomí, a nepochybný je pouze silný vliv po stránce vojenské a politické. Pokud je správné toto tvrzení Bobčevovo, dosud nevíme. On sám ho aspoň ničím nezdůvodňuje a zajisté je také velmi těžko je dokázati. Co se týče jazyka a obyčejů, lze mnohem snadněji zkoumati, pokud turečtí Bulhaři měli vliv na Slovany, a ani zde nedošlo se к shodným resultátům. Tím obtížnější bude prozkoumati, změnili-li ti Bulhaři zádružný život v této větvi Jihoslovanů. Otázka ta bude teprve předmětem zvláštního badání. A při tom nutno míti na zřeteli i toho činitele, že právě ve východním a jižním Bulharsku, kde turecko-tatarští Bulhaři se Slovany splynuli v každém ohledu nejsilněji, nejsou pravé zádruhy.

Pozoruhodno je, že doklady z tureckých dob, které Bobčev uvádí na základě tureckých fermanů (str. 186 a 188), jasně dokazují, že podle národní tradice byl ještě „starý zákon", t. j. starý obyčej, podle něhož v jednom příbytku žije více rodin pohromadě i ze vzdáleného příbuzenstva, za které se dokonce platí daň, při čemž však turecká vláda dávala pozor, aby se toho nezneužívalo, t. j., aby se příbuzní neseskupovali jen v čas placení daně do jednoho domu pod záminkou, že tvoří jeden dům. A poněvadž se to zvláštními fermany zakazuje, je patrno, že se i takové případy dály.