i tenčí, na outek tlustší a chatrnější. Tak jest to z pravidla u culkoviny. U pláten lněných, zvláště z domácí příze, jest jen jeden druh příze na osnovu i na outek, ale osnova ztvrdl se škrobením.

Na soukání (přetáčení) jest zvláštní kolovrat, jemuž někde říkají prostě kolovrat, většinou však dle německého (Spulrad) š p u d 1 a t neboli š p u 1 í ř. Skladá se ze dvou částí, kola a vijáku. Kolo vypadá jako u jiných kolovratu, jen že jest veliké a těžké. Má hlavu s č e p y a špicemi (špruslaty). Špice nesou obvod kola (loukoť) na němž navlečena jest šňůra; čepy zavěšeno jest kolo na podstavci, jenž má stojaté sloupky a ležaté příčky. Na podstavci nachází se též truhlička na cívky (prázdné). Dvě protilehlá prkénka truhličky, jimž se též desky říká, prodloužena jsou do výše a slouží к zasazení železného vřetýnka s dřevěným přeslínkem, jenž má žlábek pro šňůru, která jde kolem přeslínka a kola. Na vřetýnko navlékají se cívky.

Viják jest též kolo, ale skládací. Stojí opodál pro sebe. Má kozu (= kozičku) se sloupky, v nichž na č e p í c h spočíva válek (= váleček), t. j. hřídel s p e r u t i n a mi, v Kozlově křidýlky. Na obou koncích válku navlečeno jest totiž tré párů tenkých latěk, činky neboli loučky zvaných, kteréž tvoří 6 ramen kola na pravé straně a 6 na levé. Ramena ta čili perutiny jsou navzájem spojena dřevky, z nichž horní jsou oblé a slují hůlky, v Kozlově lopatky, „dolní ploché a zovou se příčky. Jednotlivé dvojice perutin jsou ještě vzájemně spojeny provázky, tak že lze viják složití a rázem opět r o z t á h n o u t i. Zařízení toto slouží k tomu, aby se na ně příze pohodlně a rychle navlekla.

S u k a č (s u k a č k a) naloží na viják pradeno, roztáhne perutiny od sebe tím, že provázek od první dvojice natáhne až k určité dírce a koneček jeho do dírky roubíčkem čik' s kolíčkem zatkne .a udá (udělá), „aby se to nerozdělalo".

Pradeno se tím obratem napne, sukačka z něho vytáhne pásmici, najde ,,konec" niti, přidruží jej k cívce a vezme pravou rukou za kliku kola. Kolo se točí, roztočí cívku, ta uvede v pohyb viják, souká s něho nit a navíjí ji .na sebe. Když jest píšťala nebo cívka dle ustanovení plna, vymění se za jinou.

Při soukání třeba jako u prádla k tomu obraceti zřetel, aby se příze stejnoměrně navíjela, což platí najmě o cívkách. Souká-li se na cívku rovně, dlouho na jedno místo, tak při házení člunkem zaskočí. Niti se totiž vyvine více než třeba, následkem čehož se člunek přirazí (bidlem), nedoletí na konec, zaplete se a přetrhne některou nit na osnově. Navíjí-li se příliš vysoké vroubky, pak se v člunku omete, vroubek se smekne a udělá se c o p a n i c e, t. j. nit se scuchá v hnízdě, (v. t.) člunek zaskočí do prošlupu a strhá osnovu. Pakli sukač nit postrkuje ke konci cívky a náhle se obráti zase na druhý konec, tedy se cívka při hození v člunku zarazí a nit se nevyvíjí.

Sukač tehdy dobře souká, když myká. Drže nit mezi palcem a ukazováčkem na krátko, vodí ji po cívce ne pomalu, ne spěšně. Nanáší tak nevysoké vrstvy a nikde nepřehodí. Spolu přihlíží k tomu, aby soukal tvrdě, t. j., aby příze nebyla načechraná.

Když jest voso u kán o, vytáhne sukač kolíček, viják se s h r k n e, složí. .Nenechá jej roztažený, aby mu po smrti nezůstala ústa -otevřena.