Jest to předně práce P. Paraškevova: Погг.ебалнитЪ обичаи у българитЪ (371—411). V úvodě omlouvá se autor, že nemůže podati vše, čeho by bylo třeba. Málo studií a neúplné zpracování materiálu jsou toho příčinou. Tak na př. bylo by zajímavé zjistiti poměr pohřebních obřadů к mythologii. Ale nových, spolehlivých studií o. slov. mythologii není mnoho a v starších pracích jest mnoho podezřelého a nesprávného. Z toho důvodu omezuje se spisovatel jen na popis pohřebních obyčejů u Bulharů, zachovávaje přirozený postup: předtuchy před nemocí, průběh nemoci, smrt — připojen stručný exkurs o vampyrisffiu —, obřady v domě, pohřeb, žalozpěvy, oslavování památky v den úmrtí a obřad vykopávání mrtvých na počátku třetího roku. —

Neštěstí, nemoc zvěstují člověku dílem sny, dílem zvířata, na př. slepice — snáší-li malé vejce —, kukačka a pod. Léčení svěřuje se hlavně lidovým lékařům. Víra v jejich léčení jest pevná. Ve mnohých krajinách bulharských jdou lidé ke skutečnému lékaři na poradu jen ve věcech vnějších, chirurgickj'ch; choroby vnitřní svěřují úplně svým lékařům. Je-li choroba těžká, jest hlavní snahou domácích zmírniti smrtelný zápas. К ulehčení podávají obyčejně jordánskou vodu. U umírajícího zůstane stará žena se svící. Když nemocný zemře, umyjí tělo vínem, octem a teplou vodou, ořezávají nehty a zatlačí oči zemřelého. Kdyby zůstaly otevřeny, znamená to, že zemře ještě někdo z domácích. Zemřelým dávají šátek, aby se na své daleké cestě mohli utírati, ženám mimo to ještě jehlu, nit a hřeben, u něhož se nechává jen tolik zubů, kolik členů rodiny jest. .

Duši si představují jako hmotný předmět, jenž se může pohybovati určitým směrem atd. Existuje víra v posmrtný život, v ráj a peklo. Ráj jest dle lidové představy rozsáhlá krásná zahrada na nebi. Uprostřed je veliký strom. Duše spravedlivých sedí — muži, ženy, panny a mládenci odděleně —, nemluví, nejedí, nepijí, žijí bez starostí a práce dívajíce se na trápení zavržených v pekle, ohni neuhasitelném. Tresty jsou rozmanité: Kdo někoho zabil, líže krev řinoucí se z ran; kdo kradl ovce a husy, sbírá vlnu a peří a vítr mu je roznáší. Kdo někoho zaklel, pojídá jeho tělo-

V lidu však udržuje se též víra, že duše žije v hrobě. Odtud také v Sofijsku žena, je-li u hrobu mužova, odhalí roušku. Pěkný pendant k tomu jest pověst o ženě Mohamedově. Pokud Mohamed byl v hrobě sám, odhalovala vdova nad hrobem svou tvář. Když však po Mohamedovi pochovali tam i Abu-Bekra a Omara, chodila na hrob s tváří zastřenou. Zajímavé jsou další vývody autorovy, kde ukazuje, že pieta к zemřelým má u národů primitivních základ "čistě sobecký. Jde o to, 1. aby zemřelý nepoznal příbuzných, 2. aby se vzbudilo domnění o zármutku, jejž způsobuje rozloučení. Tak na př. u Dajakú na Borneu, u Papujců a pod. přestrojuje se žena, aby jí muž při pohřbu nepoznal; bojí se, že by ji mohl přinutili, aby s ním šla clo říše smrti. Autor s tím uvádí v souvislost obyčej, bulharský, že příbuzní nosí o pohřbu šaty na ruby a pod. Zármutek projevují primitivní národové hodně křiklavě: drásají tváře, uřezávají si kusy uší, vyrážejí si přední zuby atd. S tím snad souvisí obyčej Albánců, že si na znamení smutku ustřihují vlasy.

Autor popisuje dále průběh pohřebních obřadů v Bulharsku. Se slovy: Богъ да прости přicházejí a'odcházejí příbuzní a známí (všichni v černých šatech). Zeny zpívají тиалга, t. j. pohřební žalozpěvy. Skládají je ženy; mnohé z těchto prostých písní dojímají hlubokou vroucností citu.*) Roz-