dávají se koláče přítomným, v kuchyni zatím připravují pečeni. Byl-li zemřelý muž, tedy maso beraní, byla-li to žena, tedy hovězí, když dítě, — jehněčí. Večer, když pláč utichl, zůstane u mrtvoly nějaký stařeček nebo stařenka a dávají pozor, aby mrtvolu nepřeskočila kočka, poněvadž pak by se zemřelý změnil ve vampyra. Spisov, připujuje několik poznámek o vam-pyrismu. Vampyr žije na hřbitově a večer vylézá. Přijde-li do stavení, shazuje všechno s polic, nahází nábytek na jedno místo atd. Ssaje lidem krev. Jakmile kohout zakokrhá, musí se vrátiti do hrobu. Vampyr může přijmout! podobu lidskou, ale nemá nehtů. Jsou lidé zvaní „ьампирджии", poznají totiž, který mrtvý se stane vampyrem. Vykonávají pak rozmanité obřady nad zemřelým, aby jej učinili neškodným. Někdy rozkopají vesničané hrob osoby, jež je v podezření, že je vampyrem, probodnou ji hlohovým kůlem a spálí na hlohové hranici. Pověsti podobného rázu objevují se u všech národů evropských. Jsou to reflexy starého názoru, že duše žije i po smrti.

Zemřelé ženy mění se v „нави". Z žen, které za živa zabývaly se kouzly a zaříkáváním, stávají se вещици. Pijí krev dětem. Nekřtěňátka mění se v „навяци" a pijí v noci krev lidem a dobytku.

Pohřeb koná se druhého dne. Před časem byl obyčej probourati ve stěně otvor a tímto průlomem vynášeti nebožtíka. Před spouštěním do hrobu kněz přikryje mrtvolu. V nářcích na.d hrobem ozývají se legendární tradice lidové. Někde maluje se temnými barvami život záhrobní, jindy líčí se zase radosti života posmrtného. —

Hrob se zasype. Se slovy „лека пръсть" odcházejí všichni, usednou někde na blízku pod stinným stromem a hodují. Víno způsobí jinou náladu, pohřební hostina změní se ve veselou pitku. D. Marinov vypravuje, že kdysi ve všední den setkal se v krčmě s opilým člověkem, jehož cynické poznámky ho zarazily. Přítomm ho omlouvali: „Онъ пде отъ Богъ да прости". Ро hostině se rozejdou. Zeny odvedou hospodyni domů a muži jdou do krčmy. V některých krajinách koná se hostina doma.

Třetího dne ráno jdou na hrob a tam pláčí. Lijí víno na místo, kde je hlava zemřelého. Rovněž čtyřicátý den po úmrtí se oslavuje. Dále třetího, šestého, devátého měsíce, rok, dvě léta po smrti některého člena, koná rodina obřady na památku jeho. Jsou též výroční dni, zvané „за-душници". Jest to několik (3, 5) dní sobotních v roce. V pátek před takovým dnem každá rodina jde na hrob svého člena, kněz jde od hrobu k hrobu s kadidlem a jmenuje zemřelé jménem. Koná se hostina, mnoho se pije. Druhého dne jsou v kostele obřady.

Na počátku třetího roku vykopají hrob, vezmou kosti, umyjí vínem, dají do zvlášť připravené bedny a odnesou do kostelní hrobky.

Není-li tělo ještě rozloženo, považuje se to za znamení hněvu božího. Je-li jen pravice nespráchnivělá, jest to proto (je-li nebožtík muž), že bil příliš svou ženu. —

Jak patrno, sebral spisov, bohatý materiál (mimo tištěné prameny čerpal také ze svých vlastních sbírek) a podal tak přehledný obraz pohřebních obyčejů bulharských. Ale tím jest tuším vykonána teprve první část práce. Třeba srovnávati. Autor to sice činí na mnohých místech, ale neděje se to soustavně. Především by bylo nutno pribratí k systematickému srovnání všechny národy ethnografické provincie balkánské, jako to učinil na př. Dr. Iv. Šišmanov ve znamenité studii ПЪсеньта за мъртвия братъ въ пое-зията на балканскитЪ народи. (Sborník min. sv. XIII. а XV.); myslím, že by bylo velmi zajímavé srovnati bulharské obřady s tureckými. K tomu