by bylo ovšem třeba připojiti analogické zjevy u ostatních národů slovanských, západoevropských atd.

Ükol sice veliký, ale krásný; materiál, jejž autor sebral a který jistě vlastní prací sběratelskou bude doplňovati, by toho zasluhoval.

*

Ve studii Мотиве за клетва въ нашитЪ пародии пЪсни (str. 290—371) uvažuje Ivan Chadžov v úvodních poznámkach o víře prostého,. kulturou nedotčeného člověka v sílu slova. U starých národu (na př. u Peršanů) a dosud u národů primitivních jest kněz zároveň lékařem: léčení děje se hlavně zaříkáváním, kouzelnými formulemi, jež mají odstraniti nemoc.

A na této víře v sílu slova vůbec jest založena také víra v sílu kletby. Kletby existovaly patrně již v prvotní společnosti. Ve mnohých kletbách tají se staré zaklínací formule. Také apokryfní literatura středověká, hlavně spisy různých sekt rozmnožují kletby. Tak na př. hnutí bogomilské a fla-gellantské mělo hluboký vliv na duševní život národů. Jsouce revoltou spodních vrstev lidových proti vševládné autoritě církevní, zmocnili se tito sektáři lidové písně, prosaické tradice a konečně i — jazyka.

Původně vyskytovaly se některé kletby jen v určitých případech. Časem tyto rozdíly byly setřeny, týchž kleteb užívá se v různých situacích. Pátrání o tom znesnadňují ovšem mnozí sběratele, kteří nezapisují, kdy a proti komu se kletby užívá. Časem pozbývá kletba své síly. Kdežto dříve, dokud se v její moc věřilo, byla vyslovována patrně jen zřídka, klesla nyní na pouhé rčení.

V lidových písních stíhají se kletbami hlavně osoby nej bližší. Příčinou toho jest, že kruh, v němž písně se odehrávají, jest velmi úzký; jest to rodina a její strasti a radosti. Jen v historických písních se scena trochu rozšiřuje mimo kruh rodinného života; vypravuje se událost, ale zároveň se líčí, co se děje v domě hrdinově. Jest přirozeno, že v takových podmínkách životních nej silnějšími impulsy ke skládání písní s kletbami jsou spory a sváry mezi členy rodiny. Kletby tohoto druhu jsou také proto oblíbeny, poněvadž jsou neodvratné,' neúprosné jako Fatum.

Písně, v nichž kletby se vyskytují, dělí autor na několik typů.

I. Kletba stíhá člověka za hřích. Na př. Šapkarev, Sborník atd. kn. I., čís. 34.: Stojan pobije celý svatební průvod, který potká, ze zlosti, že mu nepodali vína. Na hrobě ženichově vyroste lilie, na dívčině réva. Za rok jel Stojan tou krajinou, vztáhl ruku po hroznech — ruka mu uschne. Zpovídá se matce z tohoto zločinu, matka mu klne: zavraždil vlastní sestru.

II. Obět klevety proklíná klevetníka. Na př. Miladinovci č. 56: Dva bratři se oženili, ale ženy jejich žárlí na sestru. Zabijí tedy sestřiným nožem jedno dítě a bratrům namluví, že to učinila sestra. Bratři uvěří a usmrtí sestru v lese. Před smrtí pronese nevinně osočená kletbu, aby švakrové marně hledaly útěchy v chrámě nad jejím hrobem. Bratři jako kněží slouží v chrámě.

III. Dvě osoby proklínají se ze záští navzájem. Kletby se vyplní. Na př. Šapkarev, kn. 5.—6., č. 589. Dva bratři se ožení. Švakrové se nemohou snésti a proklínají se. Jedna přeje druhé, aby měla 9 synů, aby všichni zahynuli, jen jeden aby zůstal, stal se vojákem, přišel domů se 77 ranami a ona aby musila jiti k ní pro plátno. Druhá jí zase přeje skoro-totéž s dcerami.