Hustý rejkan jest na clilo (roz. lepší plátno), řídký na štrůzok (roz. špatné, hrubé plátno, jež tedy ani jména „dílo" nezasluhuje).

Ostatní části stavu a vedlejší přístroje poznáme nejlépe sledujíce práci na stavu, kterouž sem tedy zařadíme.

15. Navíjení či navinování. Když se byla osnova se snovadla stáhla, navíjí se na stav, t. na horní vratidlo.

Konec osnovy s podvazem protáhne se nejprve celým stavem v opačném směru, než jak potom bude dílo dolů postupovati, tedy přes první svůrku, která se po navinutí odstraní, kolem dolního vratidla na druhou svůrku a kolem prsníku к hornímu vratidlu. To děje se proto, aby při táhnutí byl velký opor a osnova se dobře napjala. Tažená takto osnova tvoří jediný tlustý pramen, v němž všecky chody jsou na sebe nakladeny.

Nyní se pořídí provlečení; místo podvazu provleče se totiž bičík, v Kozl. b i č n í k. Bičík má přímou násadku neohebnou, kteráž jest na jednom konci opatřena šňůrko u, na druhém r o z š t ě p k e m, r e j ž k o u, do které se nápotom koneček šňůrky zaklesne.

Provlékání bičíku děje se tak, že hůlka či násadka prostrčí se do obou ok podvazu, . šňůrka pak provleče se všemi pramínky střídavě vrchem i dolem, aby se nepomíchaly. Spolu pak se pramínky rozkládají, t. j. rozhrnují a rovnají na hůlce. Konec šňůrky přehne se rozštěpem hůlky, otočí a zaklesne, by se nevysmekl. Potom teprv se s cl ě 1 á (sejme) podvaz. Bičík s navlečenou osnovou přijde nyní na vratidlo.

К zachycení bičíku se začátkem osnovy slouží ž 1 á b e k na vále vratidla vykrojený. Do něho vloží se bičík a provázkem nebo jiným způsobem к válu připevní (zatíná se též kolíčky). Pravili jsme, že vratidlo má na jednom konci beran; na druhém konci pak jest hlava jakožto pokračování čepu či krk u. Hlavou veskrz prochází díra, do které se strčí teď hůlka, roubík neboli t o č á к к otáčení vratidlem.

Vzadu na stativech (od diváka v předu) umístěny jsou dva zoubky, žabky, dřevěné to nosiče. Do těch vloží se konci svými rozpjatý rejkan. Pramínky nebo celé chůdky (chody) se nabírají a postupmo rovnají mezi zoubky rejkanu. Nato se rejkan zapne a ze žabek vyndá. Nyní se osnova natáhne a může počiti vlastní navíjení.

K tomu jest potřebí tří silných lidí: první t o č í, t. j. roubíkem otáčí vratidlo, druhý táhne, t. j. spojený pramen osnovy. Táhne jej к sobě a jen ponenáhlu popouští. Třetí rovná, t. j. pramínky na vál. Nej-namáhavější jest práce točičova, jemuž druhý, maje osnovu pověděným způsobem pod stavem provlečenu, ze vší síly odpor klade. Největší pozornosti však vyžaduje rovnání, práce to třetího. Proto se mezi chasníky přidělovala tomu, jehož byl stav. Platilo pravidlo: „Jak navineš, tak zděláš." Jinak jivazuje se v úkol ten sám mistr.

Zádoucno jest, aby se navíjelo tvrdě. Jestliže se měkko navine, pak se dílo mačká, t. j. zatlačují (zamačkávají) se některé pramínky do spodnějších, vrstev a jsou nestejně dlouhé. V této stránce záleženo jest na d r ž i č i, jenž táhne a přitom řetěz osnovy zatřepáním rozplétá. Jes povinen stejnoměrně táhnouti. Kdyby příliš popustil, osnova by spadla, t. j. tuze se uvolnila a popletla.

R o v n a č drží v rukou rejkan, jímž všecky chůdky procházejí, a bedlivě hledí na všecka místa válu, zdali se osnova stejnoměrně navíjí, zdali na některém konci není napjatější nebo volnější než na protějším, čili zdali u kraje příliš n e m ě k n e nebo netvrdne. V případech takových p o-