,,by měl tkadlec silu na dílo". Nohy položí na šlapadla, do jedné ruky vezme člunek (domácí) s vloženou cívkou, druhou rukou chopí se svrcholce bidel a prošlou p ne (jednou nohou). Tu zdvihne se jeden list vzhůru a současně stáhne se druhý s ním spřežený dolů. Osnova se rozevře a udělá se prošlup (ve Výpr. š r a ň к neb fok, jinde foch). Otevřeným prošlupem tkadlec prohodí (roz. člunek). nit se odvinuje, povstává outek, jejž tkadlec buď přitáhne, nebo dvěma údery bidel přirazí. Pak prošloupne druhou nohou; listy se vystřídají, fochy (poloviny) osnovy se s kříží a uzavrou položenou nit outkovou do vnitř. Spolu otevře se nový prošlup, jímž tkadlec člunek nazpět prohodí. Člunek vypustí tak druhou outkovou nit, která se opět bidly přitáhne nebo dvakrát uhodí. Zlehka přitahuje se bavlněný štrůzok (v. t.), aby tkadlec n e p r o t к a 1, aby neudělal méně, než má faktoru od-vésti. O tomto způsobu tkaní vyjadřuje se tkadlec, žetlučeotevřenou ranou. Zavřená rána jest tato: prohodit, p r o t la p n o u t, uhodit, t. j. přitlouká se zavřený outek. Možno tlouci též na jednu ránu nebo na půl druhé. Toto poslední znamená střídavé tlučení, jednou silně, podruhé slabě, t. j. po prvním hození outku se dá silná rána, po druhém hození slabá.

Která příze jest málo sliněna a tudíž málo nakroucena, ta se s p i n á při prošlupu, t. j. foky se vzájemně chytají a trhají. (To platí jen o nej-horší culkovině.)

23. Spouštění, popouštění. Když má tkadlec takový kus díla utkáno, že před sebe rukama již obtížně dosahuje, zastaví apřipustí, spustí neboli popustí. Zatažením šňůrou zdvihne t. horní cuku, aby se vosnovní vratidlo uvolnilo, spolu pak šlape nohou na palce dolního berana. Jak se tento otáčí, navíjí na sebe dílo, a kolik navinul, o takový kus spustí se osnova s horního vratidla. Když jest přípustek učiněn, pracuje dále.

24. Rozpěradla, spere j zně, připínák. Aby se dílo po krajích nesťahovalo a tím spolu třtiny v paprsku se nelámaly, připíná se do okrajů přístroj, jemuž všeobecně dle něm. říkají š p e r e j z n ě, *). ač někteří znají i české, domácí výrazy rozpěradla, připínák. Jsou to dvě lopatkovité laťky, na koncích skoro podobné krtčím pracičkám. Na hůlkách jsou opatřeny zapínáním. Jedna šperejzně či půle má t. zoubek, jenž zapadá do r e j ž к у (rýhy) v druhé šperejzni (půli). Poněvadž rýžka jest dlouhá, mohou se rozpěradla dle šířky díla popustit i. Aby nešly zase do sebe, mají obě půle dirky, jimiž provlekou se provázky a zavážou. Na koncích lopatek jest železné kování, z něhož vyčuhují krátké drátky či zoubky, kteréž se připínají do látky (plátna). Má-li se osnova popustiti, šperejzně se na tu chvilku v o d p í n a j í.

Šperejzně jsou na domácí plátna široké, pro obchod úzké.

25. Stahování. Když tkadlec dílo dodělal, odstřihne je od třísní, jak výše praveno, ponechaje proužek díla zšíři asi decimetru u třísní, kteréž sváže, aby z brda a paprsku nevypadly. Potom stahuje. Sedne totiž na rýgl (viz lávka) a plátno s dolního vratidla к sobě táhne. Klade si je na klín po listech, po kuších tak dlouhých, co dosáhne. Stažené v listech položí pak na zem a ř b e t u j e. Vezme vrchní list, kraje složí na sebe, položí na stůl, nebo nechá i na podlaze a plátno na ohebu š t r e c h o f-