doby uvařili brambory, roztloukli a močem zředili. Do této šlichty namočili na noc přízi, ráno ji vybrali, paličkou na špalku silně utloukli a ještě mokrou za kamna na sebe narovnali. Tam se nechala p a ř i t i několik hodin, dle okolností i několik dní, až se v ní letního času třeba červi zlíhli. Potom se venku vyždímala a na bidle rozvěsila, kdež se rovnala, natahovala a třepala, aby nebyla scuchaná, posléze se štětkami rozčesávala. Když uschla, nechlupatěla a pěkně se dělala. Nezdála se ani jako culková, spíše jako koudelná, a leskla se jako vosk, ani pazdeří nepouštěla. V nedostatku zemčat — bylať někdy vzácná, nebo jich vůbec ani nebylo — „škrobila" se příze žlutou hlínou, což podnes někteří dělají. V zimě, kdy ani té nebylo při ruce, umylo se třeba kousek podlahy a škrobilo se špínou; bylatě dosti hustá a vydatná, ježto se podlaha nikdy nemyla. Kde měli „zem" hliněnou, smočili tu. Ráno ji upěchovali a byla zase hladká.

Outek se neškrobil, na nejvýše se v y p r а 1, t. j. do potoka namočil, aby se příze trochu vyčistila a byla méně hrubá. Potom se jen na bidle osušila.

Zimní dobou dělo se namáčení a sušení v seknicích, neboť by bylo venku všecko zmrzlo. Pováží-li se, že se v seknici.také vařilo pro lidi i pro dobytek, že se tam pralo, spalo a vše dělalo, možno se domysliti, jaký tam býval vzduch, třeba že měli 1 u f t n í k ve stěně nebo ve stropě.

V roce 1905 vydal jsem knihu o kolárovických drátenících s více obrázky. Po té vydal ve „Sborníku Museálnej slovenskej spoločnosti" (roč. XL, sv. II.) pěknou studii o této vesnici, Karol Ballay Kožar.

Při sepsání knížky mé zbylo mi něco materiálu národopisných o Ko-lárovicích — jako tenkráte, jak se vypráví v bajce, zbylo něco barviček na omalování stehlíčka. Zatím tu a tam přišla mi z Kolárovic i leckterá novinka.

I neváhám na doplnění monografie své i páně Ballayovy věci ty podati.

Nejdříve o jménu vesnice, čehož nevzpomíná Ballay a já teprve později po vydání knihy jsem se dozvěděl od stařičkého jednookého droťara Komedy z Kolárovic.

Odvozujíť Kolárovští jméno dědiny své od císařovny Marie Teresie. Dříve vesnice jejich slula prý „Krásná Lúčka". Až jednou jela císařovna z Maková do Krásné Lúčky. Ale tu na cestě se. jí „kolo pobouralo". Jelikož v Kr. Lučce bylo mnoho kolářů, kolo jí na místě spravili — a odtud Lúčka přezvána byla na „Kolárovice". Ušla p. Ballayovi tato tradice, neboť jinak ve své monografii nebyl.by mohl napsati, že by „sa kedysi tamější farár „z Krásnej Lúky" farárom bol nazýval, o tom v Kolároviciach ničoho nevedia."