Zajímavo jest, co v paměti lidu koluje o výsadní listině vojvodů kolárovických, později fojty a nejposléze rychtáři a škultéty zvaných, kterou sobě dali přepsati v letech 1417, 1774 a 1789 a kterou rychtáři kolárovičtí až do r. 1827 opatrovali. Na základě listiny té kolárovičtí škultéti a tolikéž ostatní Kolárovci domáhali se opět a opět různých výsad.

Zejména v r. 1826 Ondrej Brečka, jinače Čiko zvaný, podjal se toho, že výsady kolárovické na panstvu Eszterházovském, jemuž zatím Kolá-rovice připadly, vymůže. Leč smutně vše pro Brečku i Kolárovce skončilo, jak nejvýše poutavě vyličuje Karol Ballay, bývalý „sirotskí" a „úradnik vo filiálke banky Tatry veľkobytčianskej", bohužel dne 10. června 1908 zemřelý. —• V roce 1827 privilegia ta navždy jsou jim odebrána.

„Čiko" —■ jak se mnou sdělil vzpomenutý Komeda — „bydlil ve „foj-tovské ulici". Je to část Kolárovic od kostela výše až po krčmu židovu. Tam v té ulici prý mívali „zlatom stribrom pisany kontrakt". Když v té ulici nechtěli choditi na robotu, odvolávajíce se na kontrakt, přišel tam patalion vojáků. Sotvaže přišli do této zemanské ulice, oficíři veleli: „Cicho, tu sa nesmie bubnovac". — Až zase na hoře od krčmy dále se bubnovalo. V celé ulici pak fojtovské dostali po 10—12 ranách a kontrakt byl odebrán. Od těch čas prý nikdo nesměl býti rychtářem v ulici té —■ musil býti jím někdo na horním nebo dolním konci Kolárovic. A skutečně po tu dobu nikdo v ulici té nebyl jmenován rychtářem."

Události tyto v paměti chová starina Kolárovická — ale u mládeže sotva na tradici tu lze se již doptati.

Nicméně jiné pověsti dosti hojné jsou v Kolárovicích a vypráví se zvláště, když v té či oné jizbě „perie drápajú" i za jiných příležitostí.

Některé z nich prozradil mi zmíněný Komeda, dráteník —■ kmet 8oletý. Dle vypravování jeho, řídě se fonetickým pravopisem, je uvádím.

. . . „Taký hád —hád domácí —je celoroční, nekúsne ništ, len mlze (ssaje) krávu. Jenna gazdina mala krávu a kedz ta hodzina prišla a ten hád, hospodár domácí, mal mlze, horem nohům sa vysúknul a mizol a ne-kúsnul. Mleko niemohli pic od niej. Zabili ho a krávu museli predac.

U nás bol pramen vrchní a bol v nem silný hád veru silnější jako ruka. Kedz kosci košeli, vysol z pramene a zabili ho. Hnedz voda bola ceplá. Kedz tám bol hád, bola studzená, dobrá a jak ho zabili, bola ceplá. Obesili ho na strom, sallo z nieho kapkalo a dali ho do apatejky. Vravija, že v každej izbe na tých salašoch je hád gazda.

Aj o jaštericach u nás rozprávějú.

Jašterice, vravija, sú slepi a nosija na sebe lopatu a ryl: smrc. Kedz sčipne, ani doktor niepomože. S déšťom spannú s oblak — a pasáci kotní-koma jaštericu pohlánnú (pohladí), aby neobrazela krávu aj ovci.

Zvláště с můře mnoho vědí v Kolárovicích.

„Jeden raz" — zase se rozpovídal Komeda — „ležali sme na peci, ocec a jeho synovia. Synovia, vravil ocec, kedz pridze niora, prichystajce si sekeru a do klučky rubce. Vráno to urobili a hla! jeden súsed mal všecko pokosené na tvári. A pýtal sa ho ocec, jak sa mu to stalo. I vravil súsed: Tejto noci sa to na mňa vyrazilo. — „Právě ty si bol na mne tej noci" — vravil mu ocec. Von bol ta mora. Kedz prišla ta hodzina na teho súseda, ten mesiac, mal von převracené paprče na ruce.

„Ale počuj" —■ ocec muoj mu pohrozil — „jak budzeš chodic na mňa a kru mlze, tak ca pribijeme hrebikoma". To je pravda spravedlivá — doložil Komeda. A pokračoval: „Aj jenna žena bola u nás mora. V noci dala