Přítomná studie Brummerova přináší bohatý materiál, týkající se za-říkacích formuli finských, jimiž bytosti nemoc působící se zaklínají na určitá místa, a vztyčuje si úkolem rozřešiti na základě sebraného materiálu tři důležité otázky: i. Na která místa finský zaklínač zahání nemoci a zlo, 2. zjistiti, pokud místa ta jsou typická pro finská zaříkadla a pokud vnesena byla vlivem literatur cizích, a 3. osvětliti působení lidové fantasie na volbu míst zakletí a na vývoj zaklínadel. Při řešení svého úkolu autor obírá se dle histo-ricko-geografické methody Julia Krohna nejprve zaklínadly západofinskými (na str. 4—38) a pak východofinskými, к nimž pojí též ingermanlandské, rusko-karelské a estonské varianty (na str. 38—101). K tomu připojuje kapitolu ,,0 vzájemném vztahu estonských a finských zaříkadel" (str. 101 až 106) a „o vzájemném poměru zaříkadel finských a ruských" (str. 106—iii). Táž methoda zachována jest i v druhé části při roztřídění sneseného materiálu. Nejprve uvedeny jsou varianty západofinské (str. 1—15), pak východofinské (str. 6—103), dále wermlandské (str. 104—108), rusko-karelské (str. 109—127), ingermanlandské (str. 128—136) a konečně estonské (str. 137—141). Na konec (str. 143—153) připojen jest bohatý seznam pramenů, z nichž autor při sestavování materiálu čerpal.

Místa, na něž se nemoc a příčina její zaklíná, jsou všeobecně místa divokého vzhledu, pustá a . osamělá,. aby nemoc nemohla odtud uniknouti a zachvátiti snad jiný předmět ve svou moc. Ve formulích finských zřejmě zaklínání se děje na místa, „kde ani měsíc ani slunce nesvítí, kam ptáci ani vzduch nedoletují, kde ani vrabci neposkakují ani sýkory nepokřikují". „Tam neozve se zvoneček na krku dobytka ani zakokrhání kohouta, tam nevstoupí kopyto skotu, tam nezabloudí hříbě koňské." Pochopitelno jest, že místy takovými jsou v představě finských zaklínačů rozlehlé plochy močálů laponských, vodopád Rutja atp. Autor vzhledem к místům, na něž zaklínání se děje, dělí jednotlivé třídy zaklínadel na několik skupin. Nejobyčej-nější západofinská místa zakletí jsou vedle Laponska a Rutje peklo, moře, voda, kameny, vrchy, skály, země, pak též i strom, dřevo, vzduch a oheň. Místa ta, kromě Laponska a Rutje, jsou všeobecně evropská a autor usuzuje, že vzorem zaklínadel západofinských na místa ta byla zaříkadla germánská, jichž prostředníky pro Finsko vidí autor v zaklínadlech skandinávských. Ve výcho do finských zaříkadlech vedle podobných západofinským přistupuje nová skupina (skup. 5.), .vzniklá ze zaklínadel válečnických: „na velké pole válečné, na bojiště mužů, před velké ústí pušky, do jícnu železných děl" atp. Skupinu tu charakterisuje autor jako čistě východofinskou. Rovněž skupinu 13. zaklínání ve zvířata — ryby a ptáky, autor přisuzuje domácímu původu, třebaže pozdějšímu, ježto v norvéžských a švédských zaříkadlech zaklínání ve zvířata se nevyskytuje. Velikou část případů sporných vysvětluje autor analogií lidové fantasie, na př. východofinské epitheton „pestrý" (kirjavan) při zaklínání „do pestrého kostela" analogií dle formule „do pestrého kamene". Nebo do „tlamy" (kitaan) kostela dle zaklínadel „do tlamy medvěda nebo vlka" atp. U estonských zaklínadel autor konstatuje, že jsöu u porovnání s ostatní lidovou poesií počtu skrovnějšího, že formou nerovnají se finským, a že i vývojem svým ukazují na vzory germánsko-lotyšské. V poměru pak zaklínadel finských a ruských autor na základě ruských sbírek od Majkova a Vinogradova kvituje sice shody mezi ruskými a finskými zaklínadly, ale omlouvá je pa-rallelami v něm. literaturách. Bylo by si přáti, aby jasněji rozřešena byla otázka popisných atributů, které jako v ruských zaklínadlech objevují se i ve finských: tmavé, černé, suché, modré moře, žlutá země, modré kameny atp.