se tuplovka jedno koncová a dvou koncová. Jednokon-cová měla' dvě nitě po osnově a jednu po outku, dvoukoncová měla dvě po osnově a dvě po outku.

Tuplovky byly široké, tak že před vynalezením nového člunku (šnelu) nestačil jediný dělník na rozpřáhnutí. Musili býti dva za stavem, pravák a levák. Aby se v házení nemýlili, počítali: „Jednou — dvakrát" atd.

Dobré tuplovky byly jako kůže; namočené se lámaly a na oděv pro člověka se nemohly potřebovati.

T r у 1 i c h (trylíšek) dělá se о 4 podnůžkách. Patří к látkám keprovaným a má navrchu šikmé vroubky.

Trylichy byly široké a úzké. Široké dělaly se jako tuplovka jednokoncové a dvoukoncové. Osnova byla tvrdá, outek culkový, r o v n ý, t. j. rovně napředený. Sloužily hlavně na dělání vojenských stanů.

„Když se Rus s Turkem bili vo Sebastopol, bylo do té války zapotřebí pytlů na písek. Pytle křížem do vody kladli a na nich stáli. Též na hradby je dávali. Tehdáž se zde (v Č. Třeb.) plátno na ně dělalo. Bylo trylichové, čtyrpodnůžkové, osnova mašinová, tenká, outek culkový; čím byl outek tlustší, tím lepší."

Jeden druh trylichm jmenovali váhový?, protože musil míti svou určitou váhu. Dělal se pro vojsko, ale šel též do továren tabákových a do ciziny, na př. do Hamburka.

Z culkoviny dělali též solné pytle, které se na dně sešívaly. (Teď se dělá, jak praveno, i dno tkané.) Byly velmi íídké.

Tkaniny, které jsou tak keprované, že tvoří navrchu řady úhlů /\, nazývají třebovští tkalci lomeničkové, což pochází od porovnání s lomeničkou na střeše.

Také plátno prodávalo se na trhu. Plátěný trh spojen byl s lněným a přezným (v Litomyšli v sobotu o všeobecném trhu). Prodávalo se výhradně jen plátno domácí, plátno, kteréž se nad domácí potřebu vyrobilo. Řetová, jakož i mnohé jiné obce se plátenictvím silně zabývaly. Kozlovslšý sedlák p. Jos. Sítař prodal v Litomyšli na trhu rok co rok 20—25 kop bílého plátna.

Ceny pláten domácích bývaly po většině ustáleny. Za vybílenou kopu trhového 28-pásmového plátna dostal sedlák v druhé polovici 19. stol. 28 zl. r. č., za 30-pásmové 30 zl. Obyčejně se platilo tolik zlatých za kopu, v kolika pásmech bylo plátno děláno; čím více pásem, tím bylo totiž plátno tenčí. V Litomyšli byli pláteníci, kteří vedli obchod s Prahou a celými vnitřními Čechami. Tak v létech padesátých 19. stol. proslul v .kraji pražském plá-teník Petrus a po něm vdova. Paní Petrusová, agilní obchodnice na slovo vzatá, mívala vždy zásobu proslulé litomyšlské véby, kteréž půl kopy prodávala ku konci lét 50tých za 24 zl. stř. *) Prádlo z toho plátna vydrželo při stálé potřebě 10—15 let.

Zmínění šaumistři od tkalcovského cechu litomyšlského měli též za úkol bdíti nad tím, aby se co do délky pláten žádná šidba neděla. Chodili po vsích po tkalcích, přeměřovali a známkovali jim plátno, nebo nařizovali starostům obecním, aby oni to činili. Když pak v sobotu plátno na